SPOLEČNOST, KTERÁ ROZUMÍ
Výzvy a řešení pro život s demencí

Demografická data České republiky přináší informace o trendu, že se dožíváme vyššího věku, ne však ve zdraví, ale v nemoci a v disabilitě. Senior je velmi často geriatrický pacient a vstupuje do zdravotního systému, téměř do všech lékařských oborů. Každý obor má své staré nemocné, které spojuje:

– biologický věk, starší nemocný (zvláště nad 75 roků) s polymorbiditou, funkční limitací křehkostí s poklesem potenciálu zdraví, zdatnosti, odolnosti s poklesem funkčních rezerv s rizikem či s existencí geriatrických syndromů s potřebou specifického geriatrického režimu. 1

– kognitivní deficit často demence, kdy kognitivní funkce: paměť, učení, chování, orientace, psaní, čtení, myšlení, uvědomování si sebe sama je výrazně narušeno.

Neustálý pokrok v medicíně a stárnutí populace přináší nové situace. Expertní znalosti jednotlivých odborníků jsou k dispozici seniorům, geriatrickým pacientům, jejichž celkový zdravotní stav je modifikovaný: kognitivní funkce jsou změněny, omezené adaptační schopnosti i schopnost porozumění nejen diagnostice, ale i prostředí, nastalé situaci. Tito nemocní se nachází mimo svou komfortní zónu, mimo jejich bezpečí. Jedná se o zranitelné pacienty, vulnerabilní vyžadující specifický přístup, komplexní multidisciplinární individualizovanou péči.

Lékař podává informace o plánu vyšetření srozumitelnou formou nemocnému. Nemocný je „partner“, podílí se na všech rozhodnutích týkajících se plánu vyšetření i léčby. Podepisuje informovaný souhlas. V případě pacienta s kognitivní poruchou, který není schopen porozumění a tedy podpisu je třeba postupovat dle legislativních norem pro danou situaci a získání náhradního souhlasu.

V nemocničním prostředí (urgentní příjem, akutní pracoviště, standartní oddělení) velmi záleží na komunikačních dovednostech personálu, intonaci hlasu, nonverbálním jednání. Vlídné prostředí je obraným štítem proti nežádoucím důsledkům i rizikům, mezi které patří nebezpečí pádů, zhoršení kognitivních funkcí, rozvoj poruch chování, rozvoj delirií a stavů zmatenosti.

Delirium – akutní kognitivní dysfunkce mozku, je závažnou neuropsychiatrickou komplikací nemocí ve stáří zvláště u oslabených osob. Uvedený psychický stav vystihuje latinský překlad slova delirium – delirare – blouznit. Vzniklá zátěžová situace u pacienta, která může být zapříčiněna pobytem v nemocnici, bolestí, strachem, změnou sociální role, frustrací, deprivací, odloučením, bezmocí. Často v pozadí všeho je neschopnost adaptace. Delirium se svou intenzitou, frekvencí nebo trváním natolik odlišuje od běžné společenské normy a může vážně ohrozit fyzické bezpečí dané osoby nebo druhých.2 Jedná se o chování neklidné, agresivní s rozvojem bludů, halucinací, inverzí spánku…

Speciální situací pro mozkové funkce je období peri a post operační. Je vzrůstající snaha o co nejrychlejší zotavení pacienta po operaci a zachování kvality života cestou preventivních

opatření. Testováním kognitivních funkcí, pátráním po amentních stavech v předchorobí, zajištění optimální hydratace, nutrice a u elektivních výkonů pečlivá předoperační příprava, která může výrazně ovlivnit udržení stavu kognitivních funkcí.

Přesto, pooperační období je pro seniora rizikem alterace chování, afektu. Pooperační delirium se může vyvinou i opožděně. Neurokognitivní zotavení se může upravovat do 30 ti dnů po operaci a dokonce v některých případech do 12 ti měsíců po operaci.

Management péče o pacienta s demencí v nemocnici spočívá v „skloubení“ terapie a intervencí doporučených jednotlivými odborníky a stavu kognitivní poruchy. Velkým uměním je vytvoření koncensu „zlaté střední cesty“ a implementace tohoto přístupu zejména u velmi rizikových a fragilních seniorů. Tito pacienti jsou významně ohroženi důsledky nežádoucích účinků. Jedná se o zranitelné pacienty, vyžadující specifický přístup, komplexní multidisciplinární individualizovanou péči. Ve volbě řešení je zcela zásadní pro nemocného plán vyšetření, diagnostika, farmakoterapie, která musí být vždy účelně, individuálně nastavená a upravovaná dle stavu pacienta. Důležitá je podpora adherence k léčbě a důsledný management propuštění pacienta, spolupráce rodiny ev. Home care.

Zvláště, pokud se při pobytu v nemocnici nepodaří obnovit samostatnost pacienta tak se po propuštění akcentuje význam rodinného zázemí. Spolehlivé vlídné zacházení při ošetřování v domácím prostředí za pomoci profesionálních agentur se stává limitujícím faktorem pokračujícího života. Adekvátní koordinaci služeb, podporu, pomoc a kontinuitu péče zajištuje sociální pracovník ve spolupráci se zdravotníky.

Senior, geriatrický pacient bude stále častějším klientem/pacientem ambulancí, oddělení, klinik, sociálních zařízení. Zásadní je systematická spolupráce napříč obory se záměrem kvalitní péče o seniory – geriatrické pacienty se zachováním důstojnosti, úcty k člověku a respektu k jeho autonomii a osobní identitě ve všech segmentech a specifických situacích.

Literatura:

1. Weber P. Vnitřní lékařství, 51. 2015, č 2, s.123-130.

2 Jirák R et al. Gerontopsychiatrie, Galén, 2013. ISBN 978-80-7262-873-5. str. 249