Demence často ovlivňuje náladu nemocného i jeho zájem o každodenní činnosti, lidi a události. V tomto článku si povíme o možných příčinách deprese a úzkosti i o tom, jak si nejlépe počínat, když se u našeho blízkého projeví.

Co je deprese, úzkost a apatie

Deprese, úzkost a apatie jsou u lidí s demencí poměrně časté psychické stavy. Demence způsobuje změny v mozku, které mohou mít nejrůznější dopady na prožívání i chování. Změny nálad mohou být ale způsobené i zcela adekvátní emoční reakcí na to, co se nemocnému děje. Lidé s demencí mohou mít pocit smutku, obav, strachu, prázdnoty a osamění, mohou mít záchvaty lítosti a pláče. Někdy jsou uzavření do sebe, působí nešťastně a reagují zpomaleně. Tyto způsoby chování mohou být projevem deprese a apatie. 

Deprese je porucha schopnosti prožívat štěstí a spokojenost, v prožívání zcela dominují negativní pocity. Projevuje se dlouhodobým poklesem nálady, nemocný pociťuje beznaděj a připadá si bezcenný. Průvodním jevem bývá nedostatek motivace k jakékoli činnosti, mizející sebedůvěra a únava. Deprese se ale někdy může projevit i neobvyklou emocionalitou, rozčilením či neklidem. Nejčastěji se vyskytuje v první fázi demence.

Úzkost je neurčitý pocit strachu, který není reakcí na konkrétní podnět. Může být spojený s očekáváním něčeho zlého a psychickou nepohodu často doplňuje i tělesná reakce organismu, která přispívá k pocitu vyčerpání. Bývá doprovázena nevolností, pocením, bušením srdce, bolestmi hlavy, břicha, dýchacími potížemi. Reakcí na takový duševní a tělesný stav může být stažení se do sebe, nebo naopak agresivní projevy. Pokud úzkost přeroste v neovládnutelnou reakci, přechází v panickou ataku.

Apatie může být jedním z důsledků demence a zároveň jde o častý projev deprese. Vyznačuje se sníženou schopností či ochotou reagovat na vnější podněty, nemocný ztrácí iniciativu a přestává komunikovat. Někdy dokonce přestane i přijímat potravu a nápoje, což je ve spojení s vyhasnutím pocitů hladu a žízně, které mohou demenci provázet, život ohrožující stav.

Jak reagovat, když se člověk s demencí cítí depresivně nebo úzkostně

Pokud se člověk cítí depresivně či úzkostně, málokdy pomůže povzbuzování typu: „To musíš zvládnout, musíš se prostě přemoct!“ apod. To může naopak nepříjemné pocity ještě prohloubit, protože nemocný si ještě silněji uvědomí, že to nezvládá, a zažije další pocit selhání. Deprese a úzkostný stav dokáže doslova ochromit i člověka jinak zdravého a u lidí s demencí bývá dopad ještě silnější. 

Co tedy můžeme dělat?

  • Pokud se nám podaří zjistit, co úzkost či smutek vyvolalo, jsme na dobré cestě odstranit či aspoň ovlivnit příčinu. Můžeme nemocnému pomoci tím, že s ním budeme o jeho prožívání mluvit a umožníme mu je sdílet. Bývá to však nelehký úkol, zejména když je nám nemocný člověk hodně blízký.
  • Bývá dobré dát nemocnému najevo podporu, porozumění a pochopení, pohladit jej a obejmout.
  • Někdy nemocného uklidňuje houpavý pohyb, může tedy pomoci houpací křeslo.
  • Smutek či obavy někdy rozptýlí klidná, optimistická hudba. Víte-li, jaký žánr měl váš blízký rád před nástupem demence, můžete toho využít (pokud nešlo např. o black metal).
  • Snoezelen: jde o speciálně upravenou místnost, která slouží jako „smyslová samoobsluha“. Pojí se v ní příjemná teplota, pohodlná tělesná poloha a řada zrakových, sluchových i dotykových vjemů: prosvětlené vodní sloupce s bublinkami, hvězdná obloha, promítaná na strop, příjemně měkký nábytek, nevtíravé tóny hudby, různé vůně a podobně. Výsledkem je prostředí, které spojuje neustálý mírný pohyb (bublinky ve sloupcích, putující hvězdy) s vjemy vyvolávajícími pocit důvěry a uvolnění.
  • Je dobré věnovat nemocnému čas a dopřát mu různé podněty, i když na ně třeba zpočátku nereaguje. Pokusit se nemocného rozptýlit má v případě deprese smysl, kdežto nečinné sezení doma potíže jen prohloubí. Ale i zde je potřeba postupovat s respektem, člověku s depresí může být takové cílené rozptylování nepříjemné.
  • Nelze doporučit velkou část televizních programů, protože jejich skladba není uzpůsobená pro lidi s demencí. Televize navíc není interaktivní médium, diváka staví jen do pasivní role. 
  • Rovněž není na místě „povzbuzování“ typu: „Co je to zase s tebou? Vždyť jsi býval tak veselý!“ nebo „Když jsi takhle zamračená, vůbec ti to nesluší“. Takové poznámky nemocného jen uvrhnou do ještě hlubší beznaděje, protože mu připomenou, že jeho stav vnímá negativně i okolí.
  • Správně nejednáme ani v případě, kdy si řekneme, že „budeme respektovat přání nemocného“, a že když s námi nemluví, asi nestojí o naši přítomnost, a proto odejdeme, „abychom ho nerušili“. Takovým způsobem zvyšujeme jeho izolaci a ponecháváme jej demenci a depresi „na pospas“.
  • Pokud se u našeho blízkého projevuje deprese delší dobu a naše snahy o podporu nemocného neúčinkují, je třeba vyhledat lékaře. Jde-li o depresi jako diagnózu, a ne pouhý projev smutku vyvolaný demencí, je nutné nasadit odpovídající medikaci. Mohl by pomoci nejen psychiatr, ale také psycholog.
  • Při projevech úzkosti má smysl snažit se odhalit její příčiny. Ty mohou být různé (obavy z umístění do domova, opuštění…). Nadměrný strach z určité události nebo věci se obvykle označuje jako fobie, jenže člověk s demencí nedokáže příčinu svého strachu pojmenovat. Může jít třeba o špatně pochopený rozhovor mezi dětmi, o zachycené slovo, které si nemocný chybně vyloží, nebo i napůl zapomenutou asociaci ze starších dob. Tím se spustí úzkostná reakce, aniž bychom se původní příčiny vůbec dopátrali. Jednou z možností, jak situaci zlepšit, je tedy pojmenovat příčinu a s konkrétním strachem pak dále pracovat. Je vhodné využít i pomoci psychologů či psychoterapeutů.
  • Při úzkostech má většinou smysl pokusit se odpoutat pozornost od nepříjemných myšlenek a pocitů, najít témata, ve kterých je nemocnému bezpečněji, pomůže i dát druhému najevo svou podporu a blízkost.

Jak reagovat, když člověk s demencí ztratí zájem o každodenní činnosti

Pokud se u člověka s demencí projeví nechuť pustit se do jakékoli činnosti či se vůbec o něco zajímat, hovoříme o apatii. 

  • Apatie nemocného může být stresující i pro nás. Reakce typu: „Já se tak snažím a on si mě vůbec nevšímá!“, je zcela přirozená. Je ale prospěšné si uvědomit, že nemocný za projevy demence nemůže a naším úkolem je naučit se nebrat si jeho jednání osobně.
  • Je dobré nedávat nemocnému rozkazy a nesnažit se jej přimět, aby „se vzmužil“. Místo toho citlivě nabízíme aktivity, které by ho mohly zaujmout a byly pro něj zvládnutelné (určitě pomůže postupovat po drobných krocích), ale hlavně svou blízkost a podporu.
  • Pomoci mohou navyklé rutinní rituály. Také je dobré mapovat aktivity, které měl nemocný rád v dřívějších dobách, a nabízet mu je třeba ve zjednodušené variantě.
  • Můžeme v přítomnosti svého blízkého zahájit aktivitu sami, aby si dokázal lépe představit, o co se jedná. Může si uvědomit, že ho to bude bavit, a třeba nám bude chtít pomoci.
  • Vždy je zapotřebí myslet na to, že nemocný se už nedokáže přizpůsobit běhu života, jak ho vnímáme my. V počátcích nemoci to často tuší a narůstá v něm úzkost a pocit osamělosti. Je na nás, pečujících, abychom se pokusili vcítit do jeho stavu, pochopili, jaká jsou omezení nemocného, co ho deprimuje a čím se trápí. Často mu pomáhá, když cítí a slyší, že mu rozumíme, že ho bereme vážně a že není sám. Nemocný se už ostatním neumí přiblížit, my jemu však ano. A pokud jej chceme správně a empaticky doprovázet, je to jeden z našich nejdůležitějších úkolů.


Příklad z praxe:

Jiří má demenci a žije se svou ženou Lindou. Dříve mu patřil obchod a byl ve své čtvrti velmi aktivní. V poslední době ale začal jen posedávat na židli u velkého okna a s prázdným výrazem ve tváři vyhlížel ven. Lindu to znepokojilo, protože něco takového mu bývalo úplně cizí. Nevěděla, co si má počít, manžel jí připadal odtažitý a vzdálený – copak mu na ní už vůbec nezáleží? Jednou to nevydržela a vyčetla mu, že se chová jako nějaký blázen a na ni nebere ohled. Takhle se přece nedá žít! Jiří se rozplakal, ale neřekl ani slovo a jen dál hleděl z okna. Linda byla zoufalá; o demenci věděla jen tolik, že „člověk častěji zapomíná“, a s tím by se smířila. Jenže tyhle nové projevy znamenaly skutečnou „ránu pod pás“. Nakonec usoudila, že musí vyhledat pomoc, a obrátila se na poradnu pro pečující. Odborná poradkyně jí vysvětlila, že takové chování se označuje jako apatie a demenci často provází. Předestřela jí i základní fakta o demenci samotné a navrhla jí, na co by se mohla zaměřit.

Linda odešla zdrcená, protože si dosud nepřipouštěla, jak vážnou nemocí manžel trpí. Potom se ale rozhodla, že udělá vše pro to, aby se Jiřímu žilo co nejlíp. Nejprve se pokusila „vytáhnout ho z apatie“. Začala mu opět dávat najevo lásku a podporu a vymyslela řadu aktivit, které dělala v manželově přítomnosti a Jiří se na nich mohl podle své vůle podílet. Četla mu v časopisech články o zahrádkaření, protože to býval jeho velký koníček, a ptala se na jeho názor. Když vařila jeho oblíbená jídla, snažila se ho zapojovat a občas jej dokonce přemluvila k vycházce na místa, která měli oba rádi. Navíc se domluvila s novým majitelem jejich bývalého obchodu, že tam občas s Jiřím zajde a manžel může s Lindinou pomocí přerovnat některý regál nebo bude chvíli pomáhat za pultem. 

Její úsilí se neminulo účinkem a Jiří nalezl opět chuť do života. Jeho demence sice nezmizela, ale díky láskyplné péči manželky a podpoře poradny pro pečující i dalších odborníků čeká jeho i Lindu ještě řada hezkých chvil a snad i dalších let života s relativně malým omezením.

Shrnutí

  1. Známky deprese a úzkosti se u lidí s demencí objevují dost často.
  2. Změny nálad mohou být velmi znepokojující jak pro nemocného, tak pro pečujícího.
  3. Neberme si chování svého blízkého osobně: nevychází z jeho zlé vůle, je projevem nemoci.
  4. Snažme se nehněvat; pokud se nám podaří zůstat v klidu, snáz problém vyřešíme.
  5. Lidé, kteří mají problémy s nepříjemnými emocemi, potřebují ještě více lásky a podpory. Nebojte se s nimi hovořit o tom, co se děje.
  6. Je důležité pokusit se odhalit důvod změn nálad, protože jej někdy můžeme ovlivnit či odstranit. Obvykle lze výkyvy nálad aspoň omezit, například tak, že svého blízkého uklidníme a zaujmeme ho věcmi, které rád dělá.
  7. Pokud jeden přístup nefunguje, vyzkoušejte jiný.
  8. Je důležité sledovat, jak je situace vážná. Pokud váš blízký trpí závažnými a častými změnami nálad nebo se domníváte, že by si mohl ublížit, je nezbytné okamžitě vyhledat lékařskou pomoc.