Demence působí postupný zánik orientace v praktických záležitostech i degradaci „zdravého úsudku“, který nás za běžných podmínek chrání před nerozumnými rozhodnutími, jaká by poškodila naše zájmy. Nemocný často není schopen své zájmy zodpovědně hájit, proto je třeba i vhodně využít zákonem nabízených nástrojů k jeho ochraně.

Ochrana lidských práv je jedním z pilířů demokratické společnosti, proto se jakýkoli zásah směřující k jejich omezení musí řídit přesně stanovenými pravidly. Děje se to obvykle tak, že nemocný svěří realizaci části svých práv někomu jinému, případně je může delegovat v čase, tj. do chvíle, kdy sám nebude schopen smysluplně rozhodovat.

Předběžné prohlášení

Předběžné prohlášení umožňuje člověku, aby svým projevem vůle dopředu vyjádřil, jakým způsobem chce, aby byly jeho záležitosti spravovány nebo je spravovala určitá osoba či se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (institut omezení svéprávnosti). Předběžné opatření lze učinit veřejnou listinou (např. notářským zápisem) nebo listinou soukromou, která je opatřena datem a podepsána dvěma svědky. Pod výše uvedeným si lze zejména představit správu majetku, ale i přání, jakým způsobem řešit určité životní situace např. určení místa bydliště (jak obecně, tak i pro případ zhoršení zdravotního stavu).

Nápomoc při rozhodování

Nápomoc při rozhodování je jedním z podpůrných opatření, která můžeme použít u dospělých lidí při narušení schopnosti právně jednat, například v časném a středním stadiu demence. Člověk, který řečenou nápomoc poskytuje, se označuje jako podpůrce a smyslem jeho činnosti je umožnit nemocnému co nejsamostatnější rozhodování, aniž by přitom byly ohroženy jeho zájmy. 

Nápomoc při rozhodování je poskytována na základě smlouvy o nápomoci. Tato smlouva může být uzavřena jak v písemné, tak v ústní formě, obě varianty ale musí schválit soud, který to učiní jen v případě, kdy je jisté, že zájmy podpůrce a podporovaného nejsou v rozporu. 

Podpůrce se smlouvou o nápomoci zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, poskytne mu potřebné údaje a bude mu nápomocný radami. Problém tohoto institutu tkví v tom, že podporovaný za sebe i nadále jedná samostatně, nemusí respektovat poskytnuté rady, což může s postupující nemocí vyvolávat problémy.

Zastoupení členem domácnosti

Zastoupení členem domácnosti představuje způsob ochrany zájmů dospělé osoby, které brání duševní porucha samostatně právně jednat. Takovou osobu je možné zastupovat při jednání s fyzickými, právnickými osobami a orgány veřejné moci v obvyklých záležitostech. Zástupcem se může se souhlasem soudu stát její potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která před vznikem zastoupení žila se zastoupeným ve společné domácnosti nejméně tři roky.

Vznik zastoupení

Zástupce musí dát zastoupenému na vědomí, že ho chce zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Zastoupení však vzniká až schválením soudem. Soud se při svém rozhodování musí podle svých nejlepších možností pokusit zjistit stanovisko zastoupeného. 

Zástupce je oprávněn zastupovat zastoupeného v běžných záležitostech a nakládat s jeho financemi v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Přihlíží se tedy k životnímu stylu, jaký vedl zastoupený předtím, než mu nemoc začala bránit v samostatném právním jednání. 

Mezi povinnosti zástupce patří:

  • dbát o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv,
  • dbát o to, aby způsob života zastoupeného nebyl v rozporu s jeho schopnostmi
  • dbát o to, aby způsob života zastoupeného nebyl v rozporu s jeho představami a přáními, pokud nejde o představy a přání zjevně nerozumná.

 

Omezení svéprávnosti

Pokud není možné využít výše zmíněných opatření a hrozí, že by např. člověk s demencí svým jednáním poškodil své zájmy, může soud rozhodnout o omezení jeho svéprávnosti a jmenování opatrovníka. Soud při výběru opatrovníka přihlédne k přání opatrovance, k jeho potřebám a blízkým osobám, které sledují jeho prospěch. 

Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva jednat v běžných záležitostech každodenního života (například jít si nakoupit potraviny nebo si předplatit časopis). Pokud by ale opatrovanec jednal samostatně ve věci, na níž se vztahuje omezení svéprávnosti (například kdyby uzavřel smlouvu o finančním produktu), lze takovou dohodu prohlásit za neplatnou (není platná, pokud ji dodatečně neschválí opatrovník). Takové opatření chrání nemocné s demencí před nevyžádanými nabídkami služeb, nevýhodnými smlouvami a podvodným jednáním tzv. „šmejdů“. 

Lze si ovšem snadno představit, jak by bylo možné opatření směřující k omezení svéprávnosti zneužít, proto se musí řídit přesně stanovenými pravidly.

Postup při omezení svéprávnosti

  • Prvním krokem je návrh na omezení svéprávnosti s návrhem na jmenování opatrovníka. Ten může podat kdokoli, obvykle někdo z příbuzných či zástupce sociálního zařízení, kde nemocný přebývá. 
  • Soud ustanoví osobě, o omezení jejíchž práv se rozhoduje, opatrovníka pro soudní řízení.
  • Soud posuzovaného vyslechne a zhlédne, případně vyslechne i další osoby.
  • Soud nechá posuzovaného vyšetřit soudním znalcem, obvykle z oboru psychiatrie.
  • Znalec předloží soudu znalecký posudek.
  • Soud rozhodne.

Návrh na omezení svéprávnosti

  1. K návrhu na omezení svéprávnosti je třeba přiložit jako důkaz lékařské zprávy (čím podrobnější, tím lépe), ze kterých bude vyplývat zdravotní stav (psychický, neurologický) a na jejichž základě bude zřejmé, že nestačí použít mírnější opatření. Pokud navrhovatel nemá k dispozici zdravotní dokumentaci, je třeba to uvést a odůvodnit návrh konkrétními patologickými projevy. Pokud by nebyla tvrzení v návrhu podložená lékařskými zprávami, hrozilo by, že návrh bude posuzován pouze jako podnět k zahájení řízení. Obdobně potom, aby byla splněna zákonná povinnost dle § 35 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZZŘS„), která stanoví, že „Z návrhu musí vyplývat, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel návrh za důvodný a že užití mírnějších a méně omezujících opatření není možné. Nepodal-li návrh na zahájení řízení státní orgán nebo zdravotní ústav, může soud uložit navrhovateli, aby do přiměřené lhůty předložil lékařskou zprávu o duševním stavu osoby, o jejíž svéprávnost se jedná (dále jen „posuzovaný“); není-li v této lhůtě lékařská zpráva předložena, soud zastaví řízení.“ 
  2. Do odůvodnění napsat, že použití mírnějších opatření by bylo nedostatečné s ohledem na zdravotní stav posuzovaného, a zdůvodnit to (např. i tím, že se nejedná o přechodnou poruchu, že posuzovanému jinak hrozí závažná újma – ohrožení zdraví a života apod.). Soud vždy bere v úvahu zda, s ohledem na zájmy posuzovaného člověka, nestačí použít mírnější a méně omezující opatření. 
  3.  V návrhu je dobré uvést rozsah, ve kterém by měla tato osoba být omezena ve svéprávnosti (např. uzavírání smluv, nakládání s finančními prostředky do výše XX,-Kč, rozhodovat o lékařské péči a o volbě vhodných postupů léčby či léčebného zařízení atd.) – není to ale povinné.
  4.  Pro úplnost návrh doplnit o informaci, jaké příjmy daná osoba dostává (důchod, příspěvek na péči apod.) a také o jméno ošetřujícího lékaře, aby se celé řízení případně urychlilo (dle § 38 odst. 1 ZZŘS: „Soud vyslechne posuzovaného, znalce, podle okolností ošetřujícího lékaře,…„). 
  5. Je-li posuzovaným rodinný příslušník, je potřebné to uvést a nejlépe i doložit k návrhu kopii listiny, která to prokazuje (např. rodný list, oddací list atd.)
  6. Uvést, koho navrhovatel navrhuje jako stálého opatrovníka, zda sebe, jinou osobu, veřejného opatrovníka (obec) a z jakého důvodu.

Kam podat návrh?

Návrh se dává k obecnému soudu posuzovaného, tj. k okresnímu nebo obvodnímu soudu podle faktického bydliště toho, o jehož práva, resp. jejich omezení, tu jde. (Tzn. nejedná se automaticky o trvalé bydliště – jde primárně o bydliště faktické.) Výjimky jsou případy, kdy je posuzovaný bez svého souhlasu umístěn ve zdravotním ústavu nebo v zařízení sociálních služeb, pak je příslušný soud, v jehož obvodu je tento ústav/zařízení.

„Zhlédnutí osoby“

Způsob určuje soud – soudce může posuzovaného předvolat k jednání, ale může ho i navštívit v bydlišti. Bez zhlédnutí posuzovaného soud nemůže o omezení jeho svéprávnosti rozhodnout, ačkoli má k dispozici nejen příslušné lékařské zprávy, ale i znalecký posudek. Toto opatření zajišťuje, že nebude zneužito právo a omezení svéprávnosti u osoby, u které to není potřeba, či zda osoba nebude omezena ve větším rozsahu, než je nezbytné.

Soud může poslat dopis s dotazy, aby zjistil nejvhodnější variantu, tj. např: 

  • Je dotyčná osoba schopna účastnit se jednání u soudu, a pokud ne, proč?
  • Jaké jsou dorozumívací schopnosti dotyčné osoby?

Na dotazy je třeba soudu odpovědět v dané lhůtě. Např. že osoba je schopna se fyzicky dostavit, ale vzhledem k nemoci a s tím souvisejí zmatenosti je to pro ni obtížné. 

Termín případné návštěvy v bydlišti posuzovaného soud předem oznámí, obdobně jako zasílá předvolání k jednání.

Shrnutí

  1. S ohledem na práva člověka trpícího demencí se vždy dává přednost použití mírnějšího opatření před „přísnějším“, pokud dokáže účinně bránit újmě, která hrozí jeho zájmům. I v případě podání návrhu na omezení svéprávnosti, soud vždy zvažuje, zda v daném případě nebude stačit použít mírnější opatření před samotným omezením svéprávnosti.
  2. Zastupování na základě plné moci je rovněž možné využít u člověka, který trpí demencí, ale pouze jen pro určité záležitosti, např. přebírání pošty. Rozhodování o některých věcech představuje už takový zásah do osobnostních práv, že tak nelze učinit na základě plné moci, ale je k tomu třeba rozhodnutí soudu.
  3. Za příklad může posloužit situace, kdy nemocný s demencí žije sám ve svém domě, ale už nestačí na péči o sebe ani o svoji domácnost a hrozí mu tak újma, které lze předejít jenom jeho umístěním do specializovaného domova seniorů. V případě, že nemocný odmítá jít do domova seniorů a není omezený na svéprávnosti, je třeba obrátit se na soud s návrhem na omezení svéprávnosti (mj. v rozsahu udělování souhlasu s umístěním do sociálního zařízení, uzavírání smluv ohledně péče o svou osobu) a jmenování opatrovníka. Vydá-li soud rozhodnutí o omezení svéprávnosti v uvedeném rozsahu, může jmenovaný opatrovník rozhodnout o umístění opatrovance do domova seniorů namísto opatrovance.