Člověk s demencí může mít tendenci k (na první pohled) bezcílnému pohybu. Často přechází po bytě sem a tam, ale někdy se vydá i mimo domov. Pokud patří procházka do jeho denní rutiny a má naučené trasy, zpočátku je obvykle bez problémů zvládá. Když se ale demence zhorší, může se nemocný začít ztrácet, často i v místech, která dobře znal.

Člověk s demencí, který zabloudí, se může dostat do nebezpečných situací. Zároveň ale není řešení nechat jej „z bezpečnostních důvodů“ zamčeného v bytě. Je důležité, aby pečující pochopil příčiny tohoto chování a naučil se, jak nemocnému zajistit bezpečí a zároveň dostatek volnosti.

Proč je problém, když se nemocný toulá

Člověk s demencí může mít tendenci přecházet po bytě, nebo ho opustí a vydá se „na výpravu“. Pokud dobře zná okolí a je zvyklý např. dlouhá léta chodit na procházky, nemusíme se v první (lehké) fázi demence obávat, že by se ztratil. Větší riziko vyplývá ze ztráty náhledu, kdy nemocný nemusí správně odhadnout, jak se obléct vzhledem k počasí, nebo se pustí do něčeho, co „přece vždycky zvládal“ – například přechází potok po úzkém můstku bez zábradlí nebo si za mírného deště vyjede na kole – a nedojde mu, že dříve měl lepší koordinaci a smysl pro rovnováhu.

Jiná situace ovšem nastává, když nemocného např. vezmou příbuzní k sobě a on se ocitne v prostředí, které nezná. Potom je pravděpodobné, že při vycházce zabloudí a nenajde cestu zpátky. A když demence dospěje do pokročilejších stadií, ztrácí se nemocný i v okolí rodného domu, kde prožil celý život.

Když nemocný zabloudí, jde vždy o rizikovou situaci.

  • Bloudění je stresující. Neznámé prostředí mu může připadat ohrožující, v okolí jsou jen cizí lidé, kteří někdy reagují tak, že to zvýší úzkost nemocného.
  • Přemáhá jej únava, ale pokud se např. za zimy, deště či prudkého slunce posadí na lavičku, aby si odpočinul, jde o zdravotní riziko.
  • Nebezpečí prochladnutí nebo přehřátí – nemocný neodhadne, jak se správně obléct, nebo mu nedojde, že se má držet ve stínu.
  • Nebezpečí úrazu – nemocný neodhadne své síly, nebo může zabloudit na nepřehledném místě do silnice.
  • V důsledku stresu či vyčerpání, vyvolaného blouděním a např. prochladnutím, je nemocný náchylnější k infekcím. Vážnější infekce může celkově zhoršit stav nemocného i průběh demence.
  • V extrémním případě se osamělý nemocný může stát terčem posměchu, šikany nebo dokonce trestného činu.


Proto je důležité najít způsob, jak zajistit, aby člověk s demencí nebloudil a neztrácel se, ale zároveň mu nebyla upřena volnost pohybu.

Příčiny toulání

Sklon k toulání může mít u člověka s demencí řadu příčin: 

  • Nemocný reaguje na stres nebo úzkost. Neví, jak s ní naložit, neumí pojmenovat nepříjemný pocit, který má, proto se mu snaží uniknout. 
  • Možná jen vybíjí nahromaděnou energii, protože celý den nic nedělal.
  • Cítí potřebu pohybu.
  • Pokračuje ve svém celoživotním návyku pravidelných procházek.
  • Ulevuje si od nudy, protože mu chybí dostatečné množství poutavých podnětů.
  • Ulevuje si od bolesti a nepohodlí způsobeného např. příliš dlouhým sezením a ztuhlými klouby.
  • Cítí se ztracený, neví, kde je, a hledá místo, které by odpovídalo jeho (často velmi útržkovitým) představám, jak má okolí správně vypadat.
  • Vydá se ven za nějakým účelem a zapomene, kam šel (například nakoupit).
  • Hledá nějaké místo či osobu z minulosti. Demence může „vymazat“ paměť do té míry, že nemocnému zůstanou ve víceméně jasné podobě např. jen vzpomínky z dětských let. Proto může mít pocit, že se „musí vrátit domů“, přičemž „doma“ je pro něj čas a místo, kde prožíval mládí.
  • Může hledat i někoho z přítomnosti, například „jde za synem“, i když syn bydlí v jiném městě.
  • Hledá pocit smyslu a naplnění, například touží jít do práce.

Jak snížit pravděpodobnost, že se nemocný ztratí

Jak nemocnému zajistit bezpečí a zároveň dostatek volnosti? Jak regulovat jeho toulání a zabránit tomu, aby se ztrácel? Vyvážit tyto dvě potřeby není jednoduché, existuje ale několik způsobů, které vám to usnadní. Pokud svému blízkému dopřejete dostatek pohybu i příležitostí k procházce v kontrolovaných podmínkách, máte velkou šanci, že se problém vyřeší.

  • Zachovávejte rutinní návyky a činnosti člověka, o kterého pečujete. Vypozorujte, v kterou denní dobu má největší sklon k toulání, a naplánujte si nějakou aktivitu, jako je společná procházka v parku.
  • Pokud váš blízký trvá na tom, že chce „jít domů“ nebo „do práce“, můžete jej zkusit šetrně uvést do reality a opatrně vysvětlit, že teď je doma tady, nebo že je už na penzi. V lehčích fázích demence to může fungovat. Pokud takové vysvětlení nepomáhá, lze zkusit odvést pozornost nemocného k jiné aktivitě – když se společně pustíte do nějaké činnosti, která vyžaduje i rozumnou míru tělesné námahy, je možné, že bude u nemocného naplněna potřeba pohybu. Další možností je vypravit se skutečně ven a společně obejít blok domů nebo park. Je pravděpodobné, že se tím naplní nutkání, které nemocnému velelo, že „musí někam jít“. A když se po chvíli vrátíte domů, ocení spíš svačinu a odpočinek.
  • Repetitivní přecházení po bytě i snahy o odchod z domu mohou být projevem i dalších nenaplněných potřeb. Proto je třeba zjistit, zda nemocný nepotřebuje na toaletu, či nemá žízeň nebo hlad.
  • Pokud bydlí nemocný u vás, měli byste zařídit dům tak, aby se v něm cítil příjemně a v bezpečí (pak nebude mít tolik důvodů odcházet) a aby jej nemohl opustit bez vašeho vědomí. Lze použít zvonek u dveří nebo závěs, který vydává zvuky, když někdo otevře dveře. 
  • Zamykání nemocného v bytě či domě je neetické, a pokud bychom o takovém kroku přece uvažovali, je nutné posuzovat situaci velmi individuálně. Někteří starší lidé se sami po celá léta zamykají, protože se tak cítí bezpečně. U jiného člověka s demencí tím ale můžeme vzbudit záchvat paniky, při kterém se bude snažit uniknout třeba oknem. Spíš může pomoci zamaskovat dveře, jimiž se vychází z bytu. Toho docílíme tak, že vymalujeme stěnu i dveře stejným vzorem, který rozbíjí tvar. Člověk s demencí nepozná, že by tamtudy mohl odejít, proto je ani nezkouší otevřít, a tak nedojde ke stresující situaci, kdy by byl konfrontován se zamčenými dveřmi.
  • Pokud jdete společně ven, bývá obvykle dobré vyhnout se rušným místům, která nemocného matou a mohou způsobit jeho dezorientaci (nákupní centra, trhy nebo jiná přeplněná místa). V takovém prostředí může dojít k tomu, že se váš blízký pokusí uniknout od nepříjemné přemíry podnětů; pak stačí chvilka vaší nepozornosti před prodejním stánkem a čeká vás hledání nemocného třeba na náměstí ve shonu předvánočních trhů.
  • Zajistěte, aby s sebou člověk s demencí nosil nějaký identifikační dokument. Může ho mít třeba v kapsičce nebo na krku.
  • Pokud je váš blízký zvyklý nosit hodinky, opatřete mu typ s lokátorem GPS. 
  • Můžete využít projektu „Bezpečný návrat“ realizovaného Českou alzheimerovskou společností ČALS (https://www.alzheimer.cz/cals/projekty-cals/bezpecny-navrat/). Účastník programu získá na základě vyplněné přihlášky tři náramky (vypadají jako náramky, které známe z hotelů), na nichž je uveden jedinečný kód a telefonní číslo na linku ČALS. Když se nositel náramku ztratí, ČALS je na základě kódu schopna nemocného identifikovat, podat informace o příbuzných a poskytnout jejich telefonní čísla, případně jim zavolat a informovat je, kde se jejich příbuzný právě nachází. 
  • Noste u sebe aktuální fotografii nemocného pro případ, že by se ztratil a vy budete muset požádat o pomoc druhé.
  • Seznamte se situací sousedy. Nebojte se hovořit o nemoci, která postihla vašeho blízkého, popište jim, čím prochází, co mohou očekávat a jak s nemocným nejlépe jednat. Pokud jej potkají samotného na ulici, budou ho schopni nasměrovat zpátky domů, nebo vám aspoň dají vědět.
  • Když se váš blízký ztratí a v okolí domu jej nenalézáte, nebo jsou takové povětrnostní podmínky, které by mohly ohrozit jeho zdraví, volejte policii.
  • Když se nemocný najde, mluvte na něj klidně a dávejte mu najevo přijetí a radost, že ho vidíte. Je pochopitelné, když „to ve vás vře“, protože se vaše obavy o blízkého člověka přetavily v hněv, přesto se ale snažte vyhnout obviňování a projevům vzteku.

Shrnutí

  1. Odcházení z domu a bloudění je u lidí s demencí běžné.
  2. Chůze je sama o sobě zdravá, omezuje nudu a člověk s demencí na ni může být zvyklý.
  3. Pokud váš blízký odejde sám, může se octnout v nebezpečné situaci.
  4. Obavy z toho, že nemocný odejde a ztratí se, mohou pečujícího přimět k jednání, které nemocného ještě víc vystresuje (například k zamykání bytu). Tím zesílí jedna z příčin, které k toulání vedou.
  5. Je důležité zmapovat důvody, proč se náš blízký snaží odejít z bytu, a reagovat na ně.
  6. Pokud jeden přístup nefunguje, vyzkoušejte jiný.