Hněv je součástí přirozeného lidského chování. Potřeba žít a fungovat ve vztazích a společnosti, společenská pravidla a návyky obvykle přirozené sklony k hněvu a agresivitě tlumí, ale impulzy, které k tomuto chování vedou, prožíváme čas od času všichni. Naštěstí je za pomoci vůle většinou dokážeme ovládnout. U člověka s demencí je tomu jinak.

Společenské návyky mizí, vytrácí se schopnost sebeovládání. K agresivitě či projevům hněvu může u nemocného docházet z řady různých důvodů. Často jde o vyjádření nějaké naléhavé potřeby, která je dlouho nenaplněná, či o „protest“ proti vnitřnímu diskomfortu, způsobenému například nemocí nebo skrytou bolestí. Může jít i o vedlejší účinky užívání některých léků nebo reakci na něco, co se děje v pacientově okolí. 

Pečujícím se často zdá, že vztek nemocného je bezdůvodný a jeho agresivita pramení třeba jen ze zlé vůle, nebo že se málo snaží ji ovládnout. Tak tomu ale většinou není – člověk s demencí obvykle má ke svým agresivním projevům důvod, a pokud se nám podaří jej odhalit, jsme na dobré cestě k odstranění jeho příčin.

Příčiny hněvu

Příčin hněvu či zlostného chování může být u člověka s demencí celá řada, například zoufalství z vědomí úbytku vlastních schopností, neschopnost vyjádřit potřebu, změna osobnosti, vedlejší účinek medikace, či následky bludů nebo halucinací. Častá je obava či strach z neznáma: nemocný nemusí rozumět, co se po něm chce, a proto zareaguje zlostně.

  •  Lidé s demencí často trpí tím, že se jim nedaří dělat věci jako dřív, ztrácejí soběstačnost, přestávají rozumět druhým, nechápou společenské situace, nedokážou ovládat své pocity nebo se vyjadřovat tak, jak to dokázali dříve. Zároveň si mnohé z těchto nedostatků uvědomují, a to přispívá k jejich frustraci i pocitu zoufalství a velké bezmoci („Už mi nic nejde, jsem k ničemu.“). Tak frustrující situace může vést k různým reakcím: ke stažení se do sebe (snížená komunikace, depresivní chování), nebo k projevům vzteku a agrese. 
  • Pokud se ozve nějaká naše potřeba, snažíme se ji uspokojit. Když nás něco trápí, pokusíme se odstranit příčinu, nebo požádáme o pomoc. Když máme žízeň, napijeme se. Když nás postihne migréna, může přijít ke slovu tabletka. Když bolest nepřejde, zajdeme za lékařem. Člověk s demencí takovou možnost mít nemusí, nebo ji nedokáže rozpoznat a využít. Když cítí žízeň, mnohdy nedokáže ani sám pro sebe identifikovat, co je „špatně“, jen cítí diskomfort a neví, jak se ho zbavit. Totéž může platit u nevolnosti nebo bolesti. Když malému dítěti rostou zoubky, často křičí. Neví, co se děje, a nedokáže nic jiného, než co nejhlasitěji dát najevo, že „má problém“. U člověka v pokročilém stadiu demence funguje v podstatě tentýž mechanismus. Agrese je často jen „převlečeným voláním o pomoc“.
  • Demence může způsobit i změnu osobnosti. Například člověk s temperamentní povahou, který měl ale celý život železnou vůli a sám sebe „držel zkrátka“, si mohl získat pověst klidné a rozvážné osobnosti. Demence jej však zbavila sebeovládání a všech společenských návyků; na povrch „vytrysklo“ to, co bylo celý život potlačováno. Nyní projevuje při jakémkoli rozrušení vysokou verbální agresivitu, používá vulgarismy, jaké u něj nikdo předtím neslyšel, a dokonce fyzicky napadá pečující.
  • Některé léky mohou u nemocného vyvolat jako vedlejší účinek zvýšenou citlivost na různé podněty, např. na hlasitější zvuky. To u něj může spustit agresivní reakci, kdy se snaží odstranit původce nepříjemných pocitů.
  • Demenci mohou provázet i bludy a halucinace. Nemocný může trpět paranoidní představou, že jej někdo ohrožuje, a reaguje podle toho.
  • Agresivita může být slovní nebo fyzická. Občas se může projevit i autoagrese, kdy nemocný záměrně zraní nebo ohrozí sám sebe. Někdy se člověk s demencí chová agresivně jen k lidem, které zná, jindy mohou být cílem agrese neznámí lidé. Pro pečující bývá agresivita jedním z nejobtížnějších projevů a často je pro ně těžké si s ní poradit.

Jak na agresivní chování reagovat

Pokud jsem cílem agrese, je v první řadě třeba myslet na sebe. V případě fyzického útoku je nutné zabránit vlastnímu zranění. V případě slovní agrese je důležité hledat způsoby, jak se nenechat příliš zranit a nebrat si vše osobně. Je užitečné pokusit se správně zpracovat to, co se děje, abychom se nenechali „vtáhnout“ do cyklu agrese, ale reagovali konstruktivně. 

Přirozenou reakcí na ohrožení je pro člověka útěk nebo protiútok. Tyto reakce se mohou projevit tak, že buď přestaneme s nemocným komunikovat (útěk) nebo v rámci „protiútoku“ zareagujeme verbálně či dokonce fyzicky agresivně. Ačkoliv se jedná o reakce zcela přirozené a automatické, ani jedna z nich není v případě jednání s člověkem s demencí užitečná. Namísto toho je dobré se zastavit, zhluboka nadechnout, zavřít oči, pomalu vydechnout a pokusit se zklidnit. Představte si nějakou hezkou chvíli, kterou jste spolu zažili. Někdy je dobré na okamžik odejít a uklidnit se bez přítomnosti nemocného. 

Zamyslete se, co vyvolalo hněv nemocného, v jaké situaci se projevil či projevuje a co je obvykle spouštěčem agresivní reakce. Co přesně se předtím stalo? Nerozčílil jsem ho nevědomky já sám? Je možné změnit či upravit podmínky nebo prostředí, aby se nemocný cítil bezpečněji? Jak mohu na hněv zareagovat klidněji a nepodlehnout stresu?

  • Pokuste se zjistit, zda nemocný nedává najevo nějakou potřebu. Pokud ano, zkuste ji uspokojit (např. „chci jít domů“, „mám žízeň“, „je mi zima“ atd.).
  • Důvodem může být i špatný styl komunikace ze strany pečujícího, který nemocného mate a tím v něm vyvolává úzkost.
  • Může potřebovat jít na toaletu, mít hlad nebo být už unavený.
  • Může mu vadit hluk nebo příliš velké množství lidí.
  • Může jej rozčílit, že mu pořád někdo říká, co má a nemá dělat.


Pokud agresivní jednání u nemocného přetrvává, je vhodné poradit se s odborníkem. Pokud má nemocný ošetřujícího lékaře, který jej zná delší dobu a je obeznámený s jeho stavem, obraťte se na něj. I kdyby vám nepomohl, nejspíš poradí, jaké specialisty oslovit dál. Lékař může odhalit, jestli agresivita nemocného není důsledkem zdravotního problému (například bolesti zubů). 

  • Další specialisté mohou být např. psychiatr, gerontopsychiatr nebo neurolog.
  • Přístup, který zvolíte jako první, nemusí fungovat. Nenechte se odradit a zkoušejte různé věci. Někdy může dnes fungovat to, co se včera minulo účinkem.
  • Pokud si se situací nevíte rady sami za sebe, je to nad vaše síly, nezůstávejte v tom sami. Sdílejte své pocity s blízkými, pátrejte po svépomocných skupinách, neváhejte obrátit se na odborníky z oblasti psychologie či poradenství.
  • Existují i různé kurzy pro pečující, kde se můžete naučit, jak se šetrně bránit fyzické agresi nemocného blízkého a např. jej citlivě uchopit, aby neublížil ani sobě, ani vám. V některých případech pomůže ale jen hospitalizace a přenastavení léků.

Shrnutí

  1. Pečující, kteří se starají o lidi s demencí, mohou zažívat verbální agresivitu (křik, nadávky), ale i fyzickou (odstrkávání, někdy i údery a škrábání).
  2. Agresivita je znepokojující jak pro člověka s demencí, tak pro pečovatele.
  3. Snažte se přizpůsobit prostředí tak, aby působilo uklidňujícím dojmem.
  4. Když má nemocný k nějaké činnosti silnou averzi, zkuste změnit podmínky a nenuťte jej fungovat podle vašich představ.
  5. Pokud jeden přístup nefunguje, vyzkoušejte jiný.
  6. U nemocného se obvykle střídají horší a lepší chvilky.
  7. Pokud se váš blízký náhle začne chovat agresivně, může za tím být nějaká konkrétní zdravotní příčina. Agresivita může být projevem demence, nebo reakcí na jinou nemoc.
  8. Snažte se, aby vás nevtáhl „koloběh agrese“. Pokuste se uklidnit a přemýšlet, jak reagovat co nejkonstruktivněji, abyste problém vyřešili. Když uděláte aspoň krok tím směrem, bude to nejlepší pro vás i pro nemocného.
  9. Pokud je nemocný soustavně agresivní, obraťte se na odborníky, například na poradnu pro pečující, obvodního lékaře či specialistu nebo na svépomocnou skupinu. Snažte se odpoutat pozornost na jiné téma, odejít do vedlejší místnosti.
  10. Zkuste hledat příčinu neklidu a zlostného chování, abyste mu příště snáz předešli.