Jedním z příznaků i důsledků demence je postupná ztráta paměti. Vytrácejí se vzpomínky, návyky i schopnost orientace a nemocný přestává být schopen vytvářet si nové vzpomínky. Ztráta paměti bývá frustrující jak pro člověka s demencí, tak pro jeho pečující.

Co je ztráta paměti

Základními funkcemi paměti je vštěpování vzpomínek, jejich uchovávání a vybavování. Vzpomínky jsou zaznamenány prostřednictvím biochemického propojení mozkových buněk. Častým vyvoláváním se tento záznam „oživuje“, pokud jej ale nepoužíváme, postupně se vytrácí a vzpomínky „blednou“, až nakonec vymizí. Při demenci však dochází k zániku samotných mozkových buněk, které je uchovávají, proto se vzpomínky nevratně ztrácejí a mizí i schopnost vštěpovat si nové. 

Zpočátku bývá postižena krátkodobá paměť, která má na starosti uchovávání informací potřebných jen na omezenou dobu (je to takový náš „poznámkový blok“). Jedním z prvních příznaků demence je, že nemocný zapomíná nedávné události (kam položil klíče, že nám měl před polednem zavolat, že postavil na sporák hrnec s vodou a podobně). Je pro něj obtížnější zapamatovat si telefonní číslo, důležité datum nebo sjednanou schůzku. Dávné vzpomínky, například na dětství, však často zůstávají zachované. Pokud se nám ale někdy vytratí z paměti, kam jsme před chvilkou položili mobil, vypadne nám domluvená schůzka nebo si nejsme jistí, jestli jsme si vzali dnešní léky, nemusíme se obávat, že jde o první příznaky demence. Může se jednat například o projev přepracování. Jen pokud by se to dělo soustavně v řádu týdnů či měsíců, je na místě návštěva u lékaře v neurologické ambulanci.

Dlouhodobá paměť uchovává vzpomínky vepsané „hlouběji“ a trvaleji. Často jde o zachycené události z dětství či mládí, které nám vydrží po celý život a nevytratí se tak jako u krátkodobé paměti, nebo pevné návyky, ukotvené dlouhodobým, častým opakováním. Dlouhodobá paměť lépe odolává „erozi“ způsobené demencí. Typické jsou situace, kdy nemocný neví, co měl k obědu, nebo jaký je den v týdnu, ale se všemi podrobnostmi vám bude vyprávět, jak šel před půl stoletím poprvé do sousední vesnice na tancovačku. Také je poměrně pravděpodobné, že zmíněný příběh uslyšíte vícekrát, protože vašemu blízkému se vytratí z krátkodobé paměti i to, že vám jej už před chvilkou vyprávěl.

Jak na projevy poruch paměti reagovat

Pokud vám připadá, že váš blízký – nebo i vy sami – začíná mít problémy s pamětí, které jsou trvalého rázu (nejde jen o chvilkový důsledek únavy nebo přepracování), můžete navštívit odborníka – neurologickou ambulanci či specializovanou poradnu. Vyhledat poradnu můžete pod názvem „poradna pro poruchy paměti“, „poradna pro poruchy kognitivních funkcí“, případně specializovanou poradnu pro pečující. Například ve Středočeském kraji funguje takto zaměřená síť poraden „Včera“ [1] a v každém krajském městě najdete kontaktní místo České alzheimerovské společnosti [2]. Tam si lze jednoduchou formou otestovat základní funkce paměti a přítomný odborník možná rozptýlí vaše obavy. Výsledek základního testu je však jen orientační, pokud bude třeba přesné vyšetření, je dalším krokem návštěva neurologa či psychiatra.

Prokáže-li se, že náš blízký má skutečně poruchu paměti, je dobré bez meškání zahájit spolupráci s odborným lékařem. Ne každá porucha paměti je způsobena demencí a některé její příčiny jsou léčitelné. 

Zapomíná někdy váš blízký, o kterého pečujete? Pokud ano, zapisujte si:

  • Jak často zapomíná?
  • Jaké věci či události zapomíná?
  • Uvědomuje si, že má problémy s pamětí?
  • Pokud ano, jak se k tomu staví?

Existuje pomoc?

I v případě, že jde opravdu o první příznaky demence, není na místě propadat panice. V současné době neumí medicína demenci vyléčit, existují ale léky, které podpoří funkce mozku a prodlouží první fázi nemoci, kdy je člověk relativně soběstačný. Stále tak může jít o celé roky relativně plnohodnotného života navíc.

Nejvýznamnější pomoc můžeme nemocnému poskytnout my jako jeho blízcí. Pokud se nám podaří nemocného včas podpořit, aby dokázal pevně „ukotvit“ základní struktury svého života, pomůžeme mu vybudovat jednoduché (a pro něj smysluplné) prostředí a nastavíme mu životní rytmus, který si stihne uložit do dlouhodobé paměti, udělali jsme pro něj maximum.

Jak můžeme podpořit blízkého člověka s poruchami paměti?

  • Zpočátku stačí paměť lehce povzbudit. Někdy postačí systém poznámkových papírků nebo zápisků do kalendáře – nejlepší je podpořit nemocného, aby uplatnil takovou metodu, na kterou byl už z dřívějška aspoň trochu zvyklý. Dokud si zvládne dělat poznámky sám, jen mu připomeneme, že by si měl např. dohodnutý termín zapsat.
  • Důležité akce či schůzky (návštěva u příbuzných, pravidelné léky apod.) připomínáme nemocnému včas po telefonu. Často stačí jen zběžná kontrola provedená „mimochodem“ v rámci běžného telefonátu.
  • Co nejdřív se zaměříme na podporu pravidelných rutinních úkonů, tedy opakujících se aktivit, které utvoří kostru dne. Některé „rituály“ se opakují každodenně (jídlo, hygiena, procházka…), jiné třeba s týdenní frekvencí (důkladná hygiena s koupáním, mytím hlavy apod.)
  • Pokud dojde k výraznější ztrátě paměti, je dobré nemocného na některé akce doprovázet – například k lékaři (kterému jen těžko popíše své obtíže, nebo si nezapamatuje informace a rady, které mu lékař poskytne), a pokud hrozí nebezpečí, že se nemocný ztratí, tak i na procházky.
  • Nezapomínáme kontrolovat obsah lednice a spíže: je tam dost jídla? Ubývá jídlo odpovídajícím tempem? Nejsou tu prošlé či zkažené potraviny? 
  • Při zhoršení komunikace se nemocný začne ztrácet v delších souvětích a často se opakuje. Může několikrát za sebou vyprávět tutéž historku, nebo se při vyprávění nedokáže „dopracovat ke konci“: některé slovo nebo slovní spojení jej „vrátí“ zpátky, a protože si neuvědomuje, že nám předchozí část příběhu už vyprávěl, pustí se do ní znovu. V tomto případě pomůže citlivě formulovanými otázkami příběh „směrovat“. Aby se nemocný neztratil v tom, co říkáme my jemu, užíváme krátké, jasně srozumitelné věty. Pokud bychom používali příliš dlouhá, rozvitá souvětí, vytratí se našemu blízkému často z paměti začátek a celá věta mu pak přestane dávat smysl.
  • Ztráta paměti způsobuje u nemocného často deprese – člověk s demencí si uvědomuje, že něco není v pořádku, ví, že si nemůže vzpomenout, a nezřídka si připadá, jako kdyby ztrácel hodnotu. Tomu můžeme předejít vhodnou komunikací, a pokud to nemocný uvítá, je dobré hovořit s ním i o tom, co prožívá.
  • Cílem naší pomoci ovšem není, abychom převzali situaci do svých rukou a začali vše řešit za svého nemocného blízkého. Smyslem naší podpory je pomoci mu, aby zvládl co nejdéle být samostatný. Zároveň je ale důležité udržet si kontrolu nad tím, aby nemocný netrpěl a bylo postaráno o jeho potřeby, tj. aby měl zajištěné jídlo, pití, teplo i bezpečí. Mezi rizika, kterým musíme čelit, patří ale i samota či ztráta orientace, která může vyústit v bloudění.
  • Snažíme se orientovat ve světě nemocného, pochopit jej a pomoci mu zvládnout kontakt s naší realitou.


Příklad z praxe:

Gabriela pečuje o maminku s demencí, která bydlí nedaleko od ní. Proto k ní Gábina může několikrát týdně zajít na krátkou „kontrolní“ návštěvu. Poslední dobou si ale opakovaně všimla, že maminka mívá prázdnou lednici a spíž. Dosud byla soběstačná, stačilo jen ráno zatelefonovat, aby zahájila svou navyklou denní rutinu, a při odpolední návštěvě bývalo všechno v pořádku. 

„Mami, ty jsi zase zapomněla nakoupit. Vždyť tady nemáš co jíst,“ pokárala Gábina maminku. Ta se zamračila a odvrátila pohled. „Co bych nakupovala. Nemáme na rozhazování… a stejně tam nic neměli.“

„A víš vůbec, co potřebuješ k jídlu?“

„Já už moc nejím,“ trvala na svém maminka. „Stačí mi kus chleba a polívka z pytlíku.“

„Ach jo, mami… ty jsi úplně mimo, víš přece, že máš cukrovku a musíš jíst pravidelně! Takhle to dál nejde.“

„Ale, jakou cukrovku! Až ti bude tolik co mně, taky budeš mít bůhvíco. A vůbec, nech mě na pokoji. Já si můžu kupovat, co chci.“

Gábina zašla mamince nakoupit, ale ta byla uražená a dceru už nepustila do bytu. Tak Gabriela aspoň nechala tašku s nákupem na klice a odešla domů celá ustaraná. Co s tím? Má jí každý den chodit nakupovat? Naštěstí ji napadlo poradit se s bývalou spolužačkou Kamilou, shodou okolností sociální pracovnicí. Ta jí vysvětlila, že konfrontací obvykle ničeho nedosáhne, a navrhla několik jiných možností.

Gábina počkala, až maminku přejde dotčená nálada (to bylo hned druhý den), a zašla k ní. Společně sepsaly seznam potravin a dalších věcí, které je potřeba nakoupit; maminka si ho nechala položený v předsíni a nakupovala podle něj. Seznam chybějících věcí se pak naučila sepisovat s dcerou pravidelně a vždy, když šla na nákup, jej brala s sebou. Gabriela s ní zároveň při ranních telefonátech podrobněji probírala denní program a občas telefonovala i přes den, aby se ujistila, že maminka na něco nezapomněla. Díky dalším konzultacím s Kamilou se navíc odhodlala navrhnout mamince pravidelné návštěvy pečovatelky; maminka sice namítala, že to stojí moc peněz a že nic nepotřebuje, ale nakonec ji přesvědčil dceřin argument, že to je „kvůli ní, aby měla klid“. 

Maminka si na pečovatelky rychle zvykla, užívá si i jejich společnost a občasný doprovod na nákup. To byl také hlavní účel celé „akce“. Až se její stav zhorší, bude jejich pomoc nutně potřebovat, ale kdoví, jestli by ji potom vůbec přijala?

Shrnutí

  1. Ztráta paměti je u lidí s demencí běžná a bývá stresující jak pro pečující, tak pro nemocného.
  2. Je na místě vyzkoušet různé paměťové pomůcky jako například lístečky s poznámkami, dávkovač na léky, budík, správně načasovaný telefonát apod.
  3. Pokud je to možné, zapojte do řešení svého blízkého, o kterého pečujete, abyste společně našli nejlepší způsob, jak ho při ztrátě paměti podpořit.
  4. Je důležité si uvědomit, že člověka s demencí nesmíme obviňovat, protože za své zapomínání nemůže a ztráta paměti je součástí onemocnění, kterou není schopen ovlivnit snahou.
  5. Pokud jeden přístup nefunguje, vyzkoušejte jiný.
  6. Člověk s demencí má dobré a špatné dny; co nejde dnes, může jít zítra. Zároveň je prozíravé využít dobrých dní k upevňování navyklé rutiny a realizaci zábavních aktivit.
  7. V případě, že vás projevy ztráty paměti u nemocného hodně rozčílí, zhluboka se nadechněte, řekněte si: „To není on, ale ta nemoc.“ Zamyslete se, jak nejlépe reagovat, aby to bylo co nejméně stresující  pro vašeho blízkého i pro vás. Zkuste na chvíli odejít do vedlejší místnosti – může to uklidnit i vašeho nemocného, který pak vyhrocenou situaci dříve pustí z hlavy.
  8. Pokud se přistihnete, že ve vás projevy ztráty paměti u nemocného vyvolávají vztek nebo jiné nepříjemné emoce, pokuste se najít způsob, jak si s nimi poradit. Přímo v samotné situaci se můžeme zkusit zhluboka nadechnout, napočítat do deseti, opustit na chvíli místnost… cokoli, co u vás pomáhá na snížení vzteku. Z dlouhodobého hlediska má smysl pečovat o své duševní zdraví, myslet i na sebe, na své odreagování i svůj odpočinek. Někdy pomáhá učit se oddělovat člověka samotného od nepříjemných příznaků jeho onemocnění. Je dobré, když se vám podaří najít způsob, jak s potížemi zacházet, aby to bylo co nejméně stresující pro vašeho blízkého i pro vás. Pokud je to úkol nad vaše síly, nebojte se obrátit o odbornou pomoc.

 

Související odkazy

  1. Dementia I.O.V., z.ú.: Poradny Včera – odborné sociální poradenství (odkaz vede na web dementia.cz)
  2. Česká alzheimerovská společnost: Kontaktní místa (odkaz vede na web alzheimer.cz)