Každému z nás je dobře v prostředí, kde se cítíme bezpečně a můžeme dělat věci, které nás baví. Člověk s demencí je na tom stejně, i on potřebuje zázemí, vyhovující rytmus a nějakou aktivitu, která ho bude těšit. Je důležité zachovávat návyky a činnosti, které zná, a přizpůsobovat je jeho schopnostem, protože ty se během času mění: postupující nemoc je víc a víc ovlivňuje.

Jak vybudovat a udržet rutinní denní návyky člověka s demencí

Rutinní návyk je taková činnost, které se člověk pravidelně a často věnuje, obvykle v podobnou denní dobu. Tyto činnosti se postupně začlení do struktury našeho dne a navážou se na ostatní denní aktivity. Může jít o zcela prostou věc, například: každé ráno po snídani si uvařím kávu, posadím se k oknu do jednoho konkrétního křesla a přečtu si článek z časopisu o zahrádkářství. Nebo: než jdu spát, připravím si šálek odvaru z meduňky. Polovinu vypiji hned, zbytek si přichystám na noční stolek, kdyby mě v noci přepadla žízeň. 

Každý člověk přitom vnímá rutinní návyky trochu jinak, někdo je nijak zvlášť nepotřebuje, ale pro jiného se stávají nepostradatelnými, téměř „rituálními“ opěrnými body struktury dne. U člověka s demencí je však situace trochu odlišná: navyklá rutina a vžitý rytmus u něj totiž doslova a do písmene opravdu jsou opěrným pilířem celého dne. Rutinní aktivity se z jeho paměti nevytratí tak snadno, nemocný ví, že přijdou a že je to správně, a to mu dodává pocit jistoty. 

Je důležité podpořit u našich blízkých s demencí rutinní návyky, které mají už z dřívějška, a uchovat je, co nejdéle to bude možné. Stanou se jejich spojením s dobou, kdy byli zdraví a soběstační. Rutinní návyky nemocného uklidňují a snižují hladinu stresu. 

Všímejte si obvyklých návyků člověka, o kterého pečujete. Pokud zjistíte, že žádné nemá, zkuste mu pomoci, aby si je vytvořil a „nacvičil“, dokud je toho ještě schopen. Je dobré mít rutinní návyky pro každou denní dobu, například hned po probuzení, před nebo po obědě, při plánování odpoledního programu, před večeří a před usnutím. Čím jednodušší a snazší rutinní návyky jsou, tím větší je pravděpodobnost, že si je člověk s demencí osvojí a že jej uklidní a zbaví stresu.

Ráno jako zahájení dne

Probuzení: je dobré mít pevně stanovený čas na vstávání. To samozřejmě neznamená, že bychom měli svému blízkému uspořádat vždy o šesté „ranní nástup“ jako na vojně. Raději vypozorujme, ve kterou dobu se nejčastěji sám od sebe probouzí, a vstávání v tomto čase pak podporujme a dodržujme. Poté následuje sekvence činností, jimiž den začíná, a my je můžeme využít při tvorbě návyků: 

  • hygiena: ranní sprcha nebo koupel,
  • čištění zubů, 
  • oblékání,
  • snídaně.

Dopolední program

Dopoledne je obvykle možné vyplnit nejrůznějšími aktivitami, které nemusí být nutně strukturované ani každodenně opakované (naším cílem je usnadnit svému blízkému život, ne udělat z něj robota). Přesto se najdou činnosti, kterým se lidé s demencí mohou rádi pravidelně věnovat:

  • poslech rozhlasu,
  • sledování televize,
  • čtení novin,
  • domácí práce,
  • příprava oběda,
  • procházka,
  • návštěva obchodu.

Oběd

Je významným předělem dne a v domácnostech, kde se lidé mohou setkat v poledne u stolu, k němu patří řada rutinních návyků. Pokud s nemocným blízkým bydlíme (a nechodíme do práce), můžeme toho s výhodou využít. Pokud s ním přes poledne nebýváme, a našemu blízkému pomáhá třeba pečovatelská služba, můžeme se domluvit s pracovnicemi, které jej podpoří v rutinních úkonech:

  • prostírání,
  • servírování jídla,
  • společné jídlo,
  • atmosféra – např. nevtíravá hudba,
  • „kávička a sladká tečka“,
  • úklid stolu po obědě,
  • mytí nádobí.

Odpolední program

Odpoledne je pro většinu lidí delší než dopoledne a vejde se do něj víc programu: 

  • chvilka spánku po obědě,
  • procházka,
  • práce na zahrádce,
  • svačina,
  • čtení,
  • domácí práce,
  • příprava večeře.

Večeře

Je už po staletí nejčastějším okamžikem, kdy se rodina schází pohromadě, a i zde proto spontánně vzniká celá řada rutinních návyků. Pokud je to možné, měli bychom jíst společně se svým blízkým (a pokud má nemocný zájem, tak společně večeři i chystat). Možnosti rutinních úkonů jsou v podstatě stejné jako u oběda, jen místo „kávičky“ na závěr dáme asi přednost bylinnému čaji.

Večerní program

Mělo by jít o uklidňující stimuly, navozující atmosféru závěru dne. Hovoříme tišeji, témata, která by nemocného mohla rozrušit, necháme na další den:

  • večerní pořad v televizi,
  • hygiena, koupání,
  • převlékání do nočního úboru,
  • ukládání na lůžko.


S postupujícím onemocněním bude váš blízký s každou z těchto činností potřebovat víc a víc pomoci. Jedním ze způsobů, jak omezit jeho stres, je dodržovat základní rutinní návyky stále v co nejpodobnější formě. Můžeme si společně s nemocným napsat program dne a ten vyvěsit na vhodné místo.

Denní režim se pokusíme dodržet i tehdy, když náš blízký není doma (odjedeme společně na návštěvu, musí do nemocnice nebo odejde bydlet do zařízení). Není vždy možné zachovat úplně celý denní program, pokusíme se ale vytrvat alespoň u základních bodů a například přesvědčit personál, že i jemu usnadní práci, když pomůže uchovat denní rutinu našeho blízkého. Navíc některé rituály můžeme v nemocnici nebo domově udržovat během pravidelných návštěv my sami. 

Kromě denních rituálů mohou nám i nemocnému pomoci pravidelné týdenní návyky, například návštěva rodiny či nějaké služby denního stacionáře, den v týdnu vyhrazený pro celkovou koupel včetně mytí vlasů a úpravy nehtů a podobně.

Příklad z praxe:

Pan František musel do domova se zvláštním režimem. Už před několika lety mu byla diagnostikována  demence, proto se rodina obávala, jak takovou změnu ponese. Pan František si ale nestěžoval a zdálo se, že si rychle zvykne. Syn si však při návštěvě všiml, že pečovatelky na něj hledí poněkud nakvašeně. Rozhodl se tedy zjistit, co za tím vězí. Jedna pečovatelka mu prozradila, že pan František má zvláštní zvyk: i když se v domově pravidelně koupou, on se každý večer vloudí do koupelny, strašně zmáčí sebe i celou místnost. Syn se na chvíli zarazil, ale pak mu to došlo a musel se přemáhat, aby nevyprskl smíchy. „Víte,“ vysvětlil jí, „táta je celoživotní otužilec, ještě předloni plaval na Vánoce přes Vltavu. A od mlada je zvyklý, že si před spaním musí dát studenou sprchu, aby se udržel v kondici. Doma to zvládne, ale tady máte ty sprchy trochu jiné.“ Pečovatelka se zasmála a slíbila, že o tom poví ostatním a panu Františkovi jeho otužilecký trénink každý den dopřejí.

Shrnutí

  1. Pro lidi s demencí jsou rutinní návyky důležité, fungují jako opěrné body.
  2. Je důležité respektovat denní návyky člověka, o kterého pečujeme, a zachovat je, co nejdéle to bude možné.
  3. Pokud náš blízký takové návyky nemá, můžeme mu pomoci, aby si je vytvořil – čím dřív, tím líp.
  4. Snažme se vytvořit či udržet návyky co nejpodobnější těm, které v životě našeho blízkého figurovaly předtím, než se u něj objevila demence.
  5. Každá část dne může být strukturována pomocí pravidelných návyků. Musíme však být připraveni je přizpůsobovat souběžně s tím, jak se schopnosti našeho blízkého postupně mění.
  6. Může být dobré vytisknout si seznam každodenních „rituálů“ a umístit ho na viditelné místo.
  7. Když už nelze udržovat rutinní návyk v původní podobě, přizpůsobíme jej tak, aby klíčové činnosti, které jsou pro našeho blízkého nejdůležitější, zůstaly co nejdéle zachovány.
  8. Součástí denní rutiny se může stát třeba i kus oblíbeného nádobí. Nemocný může například odmítat pít i proto, že mu pečující podává nápoj v jiném hrnku, než na jaký je zvyklý.
  9. V případě, že se v péči střídá více osob, je vhodné, aby všichni postupovali stejně – rozdílný přístup by mohl být matoucí.