Demence ovlivňuje schopnost člověka postarat se o vlastní tělo, například čistit si zuby, sprchovat se nebo koupat, pečovat o vzhled a oblékat se. Na počátku onemocnění se váš blízký obvykle o sebe ještě postará sám nebo mu stačí jen dohled a občasná rada. V pozdější fázi nemoci je ale nutná výraznější podpora i pomoc. Proto je velmi důležité nemocnému při osobní péči pomáhat.

Nedostatečná hygiena a neschopnost postarat se o základní hygienické potřeby (osobní čistota, vyprání prádla, úklid domácnosti, zajištění hygienických pomůcek…) může u člověka s demencí vést k infekcím a dalším zdravotním obtížím. Nemocný člověk si navíc uvědomuje, jak klesá jeho schopnost sebeobsluhy a může mít pocit, že ztrácí důstojnost. Zároveň přichází i o sebedůvěru a často se stáhne i ze společenských aktivit. Zásah do osobní hygieny je to nejcitlivější místo celé péče.

Úprava prostředí, aby byla osobní péče snazší

Jak snáz nalézt potřebné pomůcky?

Existuje řada důvodů, proč nemocný nemusí být schopen provádět osobní péči. Některé z nich jsou prosté: třeba jen nedokáže najít věci, které pro osobní péči potřebuje, a už je nedokáže správně pojmenovat (což si uvědomuje a stydí se za to), a proto nepožádá o pomoc. Jak nalézt koupelnu nebo toaletu? Člověk s demencí může někdy zabloudit i ve vlastním bytě, častěji se to však děje v prostředí, na které není zvyklý – například na návštěvě u dětí. Několikrát svého blízkého do koupelny dovedeme. Navíc můžeme na dveře koupelny umístit příslušný nápis nebo obrázek. Při tvorbě těchto „orientačních cedulí“ bychom měli vycházet z toho, na co je náš blízký zvyklý (např. pokud celý život pracoval s texty, může ocenit spíš dobře čitelný nápis než obrázek umyvadla).

Zajistíme, aby byly předměty osobní péče v koupelně dobře viditelné, a označíme je jménem našeho blízkého. Na stěny koupelny můžeme umístit další obrázky nebo nápisy, které jej správně nasměrují. Používáme kontrastní barvy a velká písmena bez ozdob. Předměty, které nemocný používat nepotřebuje, můžeme klidně schovat do skříněk – zbytečně by jej mátly a rozptylovaly.

Jak odstranit bariéry?

Dalším z důvodů, proč nemocnému začíná dělat problémy péče o sebe sama, mohou být skutečné fyzické bariéry či objekty, které člověk s demencí jako překážky vnímá. Pokud má náš blízký chodítko a u dveří do koupelny je vysoký práh, může pro něj být obtížné jej překonat. Pokud je vana příliš vysoká, třeba se do ní nedostane a místo mytí se raději jen „ošplíchne“ u umyvadla. Když se na podlaze koupelny střídají tmavé a světlé dlaždice (např. na populárním vzoru šachovnice), připadají člověku s demencí tmavé dlaždice jako díry; často se bojí do takové místnosti vejít, aby „se nepropadl“. Další psychickou bariérou může být paradoxně zrcadlo – člověk s demencí se přestává poznávat (sám sebe vnímá obvykle „v mladší podobě“) a užití zrcadla k péči o svůj zevnějšek jej může spíš rozrušit.

  1. Pokud lze upravit obydlí, vyplatí se přestavět co nejvíc místností na bezbariérové. Přitom dbáme i na barevné řešení: je dobré použít kontrastní barvy, například bílou stěnu a zelené dveře (pokud by měly stejnou barvu, nemocný je často nerozezná). Podlaha by měla mít jednotný světlý vzor bez výrazných tmavých předělů. 
  2. Umyvadlo umístíme dostatečně nízko, poličky s toaletními pomůckami upevníme tak, aby je nemocný měl pohodlně v dosahu a jejich obsah byl přehledný.
  3. Vodovodní baterie by měly být snadno použitelné, pokud možno tradičně provedené s jasným a výrazným odlišením teplé a studené vody, případně můžeme doplnit barevné šipky, naznačující směr otáčení kohoutků (moderní designové sprchové baterie občas připomínají spíš náročný hlavolam; náš blízký s demencí je nejspíš neocení).
  4. Pokud náš blízký s demencí používá vanu, měla by být dostatečně nízká, aby se do ní dalo bez problémů vstoupit; případně je možné pořídit vanu s dvířky – dnes je již spousta firem nabízí; na stěny připevníme madla a s výhodou můžeme použít i sedačku na vanu.
  5. Pokud využíváme sprchový kout, je nejlepší přestavět jej na bezbariérový, ideálně tak, aby se do něj dalo zajet s vozíkem. Takové řešení jistě není dostupné v každé domácnosti, je však třeba zařídit co nejsnadnější a nejbezpečnější přístup, bezpečnou neklouzavou sedačku, madla a protiskluzovou podložku.

Postupy činností a obsluha pomůcek

Jednou z překážek při péči o sebe sama může být i oslabení paměti nemocného. Každý úkon sebeobsluhy sestává z řady po sobě jdoucích kroků, které zdravý člověk vykonává podvědomě a nemusí o nich přemýšlet. Náš blízký s demencí to však vnímá jinak. Pouhé vyčištění zubů sestává z 12 až 15 jednotlivých kroků, které na sebe navazují, a pokud jeden vypadne, může se celý proces „zaseknout“. Neúspěch přitom často vede k tomu, že nemocný celou aktivitu raději opustí.

  1. Necháme nemocného, aby sám udělal vše, co ještě zvládne.
  2. Citlivě jej „navigujeme“, jaký krok má udělat. Hovoříme jednoduše a dáváme vždy jen jediný pokyn; počkáme, až jej náš blízký splní, a až poté připomeneme další úkon.
  3. Můžeme zjistit, jaké pomůcky váš blízký běžně používal v průběhu života – myl se pod sprchou, nebo se koupal? Užíval žínku? Byl zvyklý ve vaně relaxovat? Lidé s demencí mívají obvykle výrazně déle zachované dávné vzpomínky, proto může být výhodné využít vzorů z jejich minulosti.

Problémy s osobní péčí a koupáním

Osobní očista a mytí vlasů bývá často výrazným sporným až konfliktním bodem. Není vzácné, že člověk s demencí hygienu zanedbává, a přitom zcela odmítá pomoc s péčí o svou čistotu. Důvodů může být řada.

  • Stud: pomoc při koupání může nemocný vnímat jako ztrátu soukromí a před pomocníkem se stydí. Může pomoci, když sjednáme profesionální pečovatelskou službu, která bude docházet s hygienou pomáhat. Někdy je snazší svléknout se před profesionální pečovatelkou než před příbuzným. 
  • Obava z pádu: nemocný se může obávat toho, že uklouzne a spadne. Koupání usnadníme tím, když namontujeme v koupelně dostatek madel, kterých se nemocný může držet, a použijeme protiskluzovou podložku či sedátko do vany nebo sprchy.
  • Zima: starší lidé mívají často horší termoregulaci a člověku s demencí může být nepříjemné se svléknout, protože cítí, že mu bude zima; už nám to ale nedokáže sdělit. Zkusíme tedy koupelnu vytopit na příjemnou teplotu.
  • Problematická teplota vody: souvisí s předchozím bodem. Zdravý člověk má obvykle výrazně vyšší rozsah tolerance k teplotám, a tak to, co připadá v pořádku nám, nemusí vyhovovat nemocnému. Proto je dobré nechat nemocného opakovaně vyzkoušet rukou, zda není voda příliš teplá ani příliš studená.
  • Posunuté vnímání hloubky a vzdáleností: nemocnému může připadat vana příliš hluboká a může mít obavu, že se do ní bezpečně nedostane, a pokud ano, nedokáže z ní vystoupit. Pomůže, když dáme na dno kontrastní podložku, kterou nemocný dobře uvidí (ještě lepší řešení je zmíněný bezbariérový sprchový kout se sedátkem).
  • Nemocný se může bát vody, třeba má pocit, že je ve vaně příliš hluboko a že by se mohl utopit; snížíme tedy hladinu či průtok vody.


Další „koupací“ tipy:

  • Využijme návyků nemocného, nepokoušejme se je měnit. Například lze zjistit, ve které denní době se náš blízký nejraději koupe či sprchuje.
  • Není třeba nutit nemocného za každou cenu ke každodennímu sprchování či mytí. Samotná osobní hygiena je pro něj často fyzicky náročná, proto stačí např. použít obden jen žínku či houbu.
  • Při koupání používejme zvlášť žínky a ručníky na obličej a horní část těla a zvlášť na spodní část těla. Ručníky i žínky je nutné pravidelně prát.
  • Když člověku s demencí pomáháme s osobní péčí, je třeba udržovat s ním komunikaci a průběžně zjišťovat, čemu by aktuálně dal přednost. Jeho rozhodnutí bychom měli respektovat. Slovně i chováním dáváme najevo, že je v bezpečí a nic se mu nestane; jednotlivé úkony popisujeme, aby nemocný věděl, co se bude dít.
  • Pravidelnou osobní hygienu lze povýšit na příjemný „lázeňský den“. Taková představa bývá pro nemocného často mnohem lákavější. Po umytí můžeme svému blízkému vyfoukat vlasy, učesat jej, pokožku promazat krémem, ženě můžeme nabídnout, že ji nalíčíme či jí nalakujeme nehty (pokud na to byla zvyklá).

Shrnutí

  1. Ponecháme člověku s demencí co nejvíc kompetencí ohledně péče o vlastní tělo, aby si co nejdéle uchoval své zbývající dovednosti.
  2. Zapojme člověka, o kterého pečujeme, do každodenního rozhodování například o tom, jaké oblečení by si chtěl obléct, který krém mu nejvíce voní, ve kterou denní dobu se chce koupat.     
  3. Můžeme upravit prostředí, například použít cedulky s obrázky či nápisy, obstarat vhodné pomůcky a madla. Pokud je to možné, může se nám vyplatit i větší přestavba koupelny. 
  4. Základním pravidlem je citlivý přístup a ohleduplnost: snažme se pochopit, proč se člověk s demencí brání pomoci při osobní péči.
  5. Pokud má nemocný rozhodovat, předestřeme mu na výběr vždy jen dvě varianty. Výběr se tím výrazně usnadní.