Demence může výrazně ovlivnit příjem potravy a nápojů i podle toho, v jaké fázi onemocnění se člověk nachází a zda má nějaké další zdravotní obtíže. V seniorském věku často slábne pocit hladu a žízně, v normální situaci si však uvědomíme, že jíst i pít je třeba. Pokud se ale projeví demence, přestává mít rozum „hlavní slovo“ a přestaneme pociťovat hlad a žízeň, a proto můžeme jídlo i pití odmítat.

Zejména v případě odmítání tekutin se mohou rychle dostavit závažné následky. Stravování je potřeba věnovat pozornost a sledovat, jestli nemocný jí přiměřeně, pravidelně a kvalitně. Do stravování patří i příjem tekutin, který rovněž musíme sledovat. Pokud nemocný nejí, neznamená to vždy, že nemá hlad.

Proč je tak důležité se zabývat jídlem?

Je to aktivita, kterou i senioři s demencí očekávají, na kterou se těší a která zapojuje jejich smysly. Společná příprava jídla, podávání a konzumace přispívá ke kvalitnímu plnohodnotnému životu.

  • Lidé s demencí mohou mít sklon k přejídání, nebo naopak vynechávání jídel. Proto je dobré sledovat, zda potraviny z lednice ubývají přiměřeným tempem: pokud nákup na týden vydrží pouhé dva dny, nebo je naopak po týdnu lednice stále plná, znamená to, že je třeba zasáhnout.     
  • Pokud nemocný nejí a nimrá se v jídle, může být příčinou, že neví, co s jídlem dělat. Někdy stačí malá pomoc, například oloupat mandarinku, otevřít jogurt; později bude možná třeba říct: „Tohle je jídlo, vezmi si lžíci – naber polévku – dej do pusy“. Někdy je dobré změnit vzhled jídla nebo jeho konzistenci.
  • Když nemocný nechce jíst, může to znamenat zdravotní problém – např. ho bolí zuby, není mu dobře, nebo to může být tím, že ztrácí pozornost. Pokud ze zvyku přechází po bytě sem a tam, mohou pomoci „stanoviště s jídlem“: podél oblíbené trasy rozmístíme talířky s jídlem, které je možné vzít do ruky (např. nakrájené jablko, sušenky apod.). Nemocný si často vezme.

Pravidla vhodného stolování

  1. Doporučujeme použít jednobarevné prostírání a bílý talíř (nebo bílé prostírání a jednobarevný talíř jiné barvy); obrázky na talíři nejsou vhodné, opticky rozbíjejí tvar a nemocný často nepozná, co má před sebou. Pokud se váš blízký nedokáže na jídlo soustředit, je dobré ze stolu odstranit věci, které k jídlu nejsou potřeba.
  2. Talíře by měly mít zvýšené okraje, aby se nemocnému lépe manipulovalo se lžící.
  3. Jídlo vhodně připravíme ke konzumaci, můžeme je nakrájet na kousky, rozmačkat vidličkou či podle potřeby rozmixovat. K této úpravě přistupujeme až v době, kdy je zřejmé, že nemocný jinak jídlo nedokáže sníst. Pokud bychom to udělali dříve, snižujeme jeho schopnost sebeobsluhy (i když nám připadá, že mu usnadňujeme život). Vhodné je mixování jednotlivých potravin zvlášť a jejich servírování na dělených talířích. Pokud vše dáme dohromady, vzniká nehezká hmota, která nevzbuzuje chuť k jídlu.
  4. Pokud nemocnému trvá konzumace jídla dlouho, měli bychom mu je dle potřeby přihřát. Jíst například studenou polévku není zrovna chutné.
  5. Doporučujeme opatrnost při podávání potravin obsahujících malé kousky (rýže, čočka, a podobně); nemocný je může snadno vdechnout a začít se dusit. Naprosto nevhodné je naservírovat mu takové jídlo a nechat jej o samotě. Časem je bezpečnější tato jídla úplně vyřadit.
  6. Nemocný nemusí zvládnout jíst kultivovaně, ale měli bychom ho podpořit v tom, aby jedl sám. Můžeme použít ochranu oděvu, která zabrání ušpinění oblečení při jídle.
  7. Pokud je to možné, nenechte nemocného jíst samotného, ale stolujte společně. Nemocný dostane větší chuť k jídlu, když s ním u stolu bude jíst někdo další. Navíc si může připomenout, jak použít lžíci nebo vidličku, když už si to sám od sebe nedokáže uvědomit.

Další tipy

  • Zdravá strava je sice důležitá, ale každý člověk by měl mít z jídla i potěšení a příležitost občas si „trochu zahřešit“ nemocný většinou velmi ocení. Jak už jsme zmiňovali, lidem s demencí vydrží zpravidla nejdéle chuť na sladké a není chyba jim je občas dopřát.
  • Vyvážit stravu je možné různými způsoby – např. když potřebujeme navýšit množství přijímaných bílkovin, můžeme do tvarohu přidat trochu oblíbené marmelády, aby lépe chutnal. 
  • Když nastane situace, kdy si zkrátka nevíme rady, je dobré obrátit se na nutričního specialistu. Ten nám obvykle dokáže poradit i s přihlédnutím ke všem aspektům zdravotního stavu našeho blízkého a ví, jaké nové možnosti vyzkoušet, kde je třeba případná omezení striktně dodržovat a kde lze „trochu povolit“.  


Zamyslete se nad tím, zda by bylo možné zapojit člověka, o kterého pečujete, do aktivit spojených s přípravou jídla. Pokud to uskutečníte, může to nemocnému přinést řadu pozitiv:

  • Aktivizace: nemocný se věnuje činnostem, při kterých procvičuje mysl i koordinaci.
  • Pocit vlastní hodnoty a užitečnosti: nemocný vidí, že je stále schopen vytvořit něco smysluplného, čím potěší i ostatní.
  • Trénink paměti: při vaření podle receptu je třeba pamatovat na pořadí, ve kterém přidáváme různé ingredience, i na kuchařské postupy. Nezáleží na tom, že nemocný potřebuje občas poradit; paměť se cvičí i běžným používáním a lidská mysl tak vzdoruje nemoci.
  • Nemocný může dostat na jídlo chuť: samotná příprava a vůně jídla může nemocného naladit, a pak bude třeba jíst ochotněji, než kdyby mu někdo přinesl hotový oběd.  
  • Společně strávený čas: chvíle, které při vaření strávíte s nemocným, mohou být pro něj tím nejcennějším z celé aktivity.

Jaké činnosti můžeme vykonávat společně

  • Společné nakupování: necháme svého blízkého vybrat, jaké jídlo a pití by rád koupil k snídani, obědu a večeři. Může vymyslet, co se bude vařit, a pomůže se sestavením nákupního seznamu.
  • Příprava jídel: necháme člověka s demencí, aby při vaření pomáhal do té míry, do jaké je toho schopen. Někdy stačí jen lehká podpora a nemocný zvládne téměř všechno sám, jindy je dobré požádat ho jen o konkrétní jednoduché činnosti (krájení brambor, škrábání mrkve apod.). Je na nás, abychom odhadli, co nemocný zvládne.     
  • Prostírání: požádáme nemocného, aby prostřel k snídani, obědu nebo večeři, případně prostřeme společně.
  • Sklízení ze stolu, mytí a utírání nádobí: nemocný může sám nebo s vaší podporou odnést nádobí ze stolu, uložit je do myčky (nebo do dřezu), pomáhat s mytím a utíráním, a nakonec je uklidit – tím se opět trénuje paměť (kam co patří).
  • Jestliže nemocný některou z nabízených činností zřetelně odmítá, nenuťte ho do ní. Aktivity mají pro člověka s demencí smysl pouze tehdy, když mu dělají radost a navozují příjemnou atmosféru, nemají ho vystavovat stresu a pocitu nejistoty nebo neschopnosti.

 

Pokud si myslíte, že by se člověk, o kterého pečujete, mohl zapojit do některé z uvedených činností a bavilo by ho to, zkuste jej při příštím jídle požádat, aby vám pomohl. Pokud se do těchto aktivit hodlá pustit z vlastní vůle, podpořte jej, a když to bude zkoušet, můžete mu pomoci. Mít při těchto domácích pracích pomoc a společnost je příjemné i nám a nemocný člověk to ocení úplně stejně.

Pokud člověka s demencí zapojíme do jednoduchých úkolů spojených s přípravou jídla, zajistíme maximální využití jeho schopností, podpoříme jeho pocit vlastní hodnoty a on si navíc díky tomu jídlo lépe užije. 

Jídlo je pro pečovatele dobrou příležitostí, jak dát člověku s demencí najevo svou podporu. Příjemná atmosféra při jídle může u člověka s demencí podpořit i chuť společně se stravovat, ačkoli sám třeba hlad tolik necítí a sám od sebe by nejedl.      

Příklad z praxe:

Paní Jaroslava byla žena v domácnosti. Starala se o dům i o zahrádku a jako pověstná kuchařka vařila pro celou rodinu. Děti si z návštěv u maminky vždy odnášely výtečnou výslužku. Potom se u paní Jaroslavy projevila demence, která měla brzy za následek ztrátu orientace. Jídla, která stále chtěla připravovat, už nebyla tak dobrá jako dříve, a zanedlouho přestala být poživatelná. Manžel nemohl být s paní Jaroslavou celý den doma a měl navíc obavy o její bezpečnost, proto v kuchyni vypnul plyn a zajistil troubu. Paní Jaroslava nemohla vařit a velmi rychle ztratila zájem i o veškeré ostatní dění. Objevily se u ní příznaky deprese.

Rodina oslovila pečovatelskou službu a zajistila spolupráci zkušené pečovatelky. Ta začala pravidelně docházet do domácnosti a s paní Jaroslavou opět vařit; postupovala přitom velmi citlivě, nakonec se ukázalo, že stačí paní Jaroslavu podpořit či nenápadně usměrnit ve chvílích, kdy ztrácí přehled. Dnes paní Jaroslava rozhoduje, co se bude vařit, a užívá si společnosti své nové „pomocnice“. Opět připravuje vynikající jídla pro manžela i celou rodinu a projevy deprese u ní zcela zmizely.

Shrnutí

Sledujeme, jestli se nemocný stravuje přiměřeně a zda dostatečně pije. Pokud ne, neznamená to, že „nemá hlad a žízeň“, ale je nutné to řešit. Často lze uzpůsobit stravovací návyky a zavést jídla, která podpoří jeho tělesnou i duševní kondici. Jídlo by mělo být i zdrojem potěšení, proto není nutné vždy striktně trvat jen na zdravé výživě. Pokud má nemocný zájem, je společná příprava jídel (či jiné kuchyňské práce) dobrým způsobem tělesné i duševní aktivizace.

Když svému blízkému podáváte jídlo sami, je vhodné položit jeho ruku na vaši, která drží lžíci. Tím se stává konzumace jídla důstojnější a také může nemocnému navodit reflex otevření úst.

Pokud nemocný už nezvládá používat příbor, je lepší upravit některá jídla tak, aby si je mohl brát sám rukou. Opět tím pomáháme jeho soběstačnosti. 

V posledních fázích demence se může objevit porucha polykání. Tento stav je nutné konzultovat s lékařem či nutričním specialistou, který vám může doporučit různé prostředky k zahuštění potravy. Jídlo se pak nemocnému bude lépe polykat. 

Pokud potřebujeme u nemocného podpořit nutriční příjem, je možné podávat tzv. sipping. Bližší informace o sippingu se dočtete v článku Jídlo, pití a prevence zdravotních problémů.