Náš postoj a naše prožívání není vždy jen pouhou reakcí na vnější svět a na to, co se kolem nás děje. To, jak se v různých situacích cítíme, ovlivňuje nejen situace samotná, ale i náš vlastní přístup, způsob, jakým o ní přemýšlíme a jaký k ní zaujmeme postoj.
Fráze „pozitivní myšlení“ a „negativní myšlení“ jsou dnes užívány až příliš často a zhusta nadbytečně. Přesto je pravda, že způsob, jakým přemýšlíme, má vliv na to, jak se v různých životních chvílích cítíme a jak se stavíme k věcem, které nás potkávají. V tomto článku vám přinášíme několik rad, které by vám mohly pomoci změnit postoj k těžkostem spojeným s péčí o blízkého člověka tak, aby vás tato situace méně emočně zatěžovala.
Jak jsou provázané naše myšlenky a emoční prožívání
Způsob, jakým v myšlenkách „zpracujeme“ události, které nás potkávají, určuje, jak se budeme cítit. Často se domníváme, že naše pocity jsou přímým důsledkem toho, co se stane. Naše pocity však neurčuje jen událost sama, ale i to, jak ji vnitřně zpracujeme. Často není v lidských silách ovlivnit, co se nám přihodí, ale svůj postoj změnit můžeme. I když jde o náročný úkol, má smysl se o dosažení nového přístupu snažit, protože nám může velmi ulehčit zvládání náročných situací.
Příklady emočně náročných situací, které mohou nastat:
Josef pečuje o svého bratra Jana, který má demenci. Protože si v mládí byli velmi blízcí, přestěhoval se k němu a snížil si v práci úvazek. Josefovi přátelé ho obdivují, kolik pro bratra obětoval. Přihodila se však nepříjemná věc: Jan se na Josefa začal sprostě utrhovat, i když k tomu nemá žádný důvod. Používá vulgární nadávky, jaké u něj nikdo v životě neslyšel, a dokonce se po Josefovi ohnal, což se nikdy předtím nestalo. Josefa se to velmi dotklo – nemá sklon stavět na odiv svou obětavost, ani netouží po ocenění za péči, kterou bratrovi poskytuje, ale tohle je přece strašný nevděk! Josef je z toho otrávený a naštvaný.
***
Anna pečuje o manžela, který má pokročilou demenci. Protože věděla, že sama na péči nestačí, sjednala si včas intenzivní pomoc pečovatelské služby. Má tak víc času pro sebe. V poslední době se ale stává, že manžel upadá do deprese, kdykoli odchází. S pečovatelkami pak odmítá komunikovat a nejí. Anna je z toho smutná, lituje manžela a říká si, že by snad neměla mít tolik vlastních aktivit. Zároveň však ví, že je potřebuje, aby se z náročné péče doslova nezbláznila.
***
Magda se stará o maminku s demencí. Díky radám kolegů z podpůrné skupiny si dokázala nastavit přijatelný životní rytmus a naučila se, jak dobíjet energii. O pořádnou dávku adrenalinu se jí však postaral bratranec Hugo. Nikdy si nebyli moc blízcí, Magda ale věděla, že její maminku (svou tetu) měl vždy velmi rád. Teď je po dlouhé době navštívil u nich doma a maminka ho moc ráda viděla. Hugo se ale po chvilce sám pasoval do role odborníka a „ochránce své tety“ a začal Magdě vypočítávat, co všechno dělá při péči špatně. Maminka mu radostně přitakávala. V Magdě to pěkně vřelo – Hugo jim nikdy s ničím nepomohl, o péči nemá ani ponětí a teď tady předvádí takové divadlo? Bratranec tomu však nasadil korunu při loučení; mezi dveřmi na půl úst prohlásil, že přece každý ví, že se Magda stará jen kvůli dědictví. V té chvíli za ním málem letěla porcelánová váza, kterou má maminka v předsíni.
Zamysleme se nad tím, jak se pečující mohou postavit k takové situaci a jak to ovlivní jejich prožívání a postoje.
Automatická reakce:
- Josef může mít pocit, že se k němu bratr chová nesmírně nevděčně a že si tohle přece nezaslouží. Vědomí takové křivdy v něm vyvolá lítost a hněv. To je zcela logická a přirozená reakce.
- Annu trápí pocity viny: „Já se bavím a manžel je nešťastný. Neměla bych se tolik bavit.“ Zároveň se bojí, že přijde o své drahocenné chvíle relaxačních činností, které jí dobíjejí energii. Strach a pocit viny je rovněž přirozená reakce; pocitem viny jsou ohroženi zejména lidé, kteří jsou citliví a soucítí s druhými.
- Magdu Hugova nestoudnost rozzuří. Navíc ji trápí pocit křivdy, ale i stín obav. „Co když Hugo není jediný, kdo si o mně myslí takové věci?“ I Magdina reakce je přirozená.
Ve všech třech našich příkladech popisujeme tedy přirozené prožívání pečujících. Rádi bychom vám však nabídli možnosti, jak si s podobnými pocity poradit, aby vás zatěžovaly co možná nejméně.
Jak nepříjemné pocity ovlivní naše další chování a prožívání:
- V příbězích, které jsme uvedli, se aktéři cítí nepříjemně, přetrvávají u nich pocity lítosti, hněvu, viny, křivdy či obav.
- Toto prožívání se snadno odrazí v dalším chování. Josef se může k bratrovi začít chovat zdrženlivěji a s menší bezprostředností, jeho bratr to vycítí a změní se i jeho chování. Anna si dělá starosti a kdykoli opouští domov, bojí se, co se asi v její nepřítomnosti přihodí. Kvůli tomu se jí už nedaří relaxovat a nabírat síly jako dřív. Magda je rozzlobená a o další Hugově návštěvě nechce ani slyšet, i když se jí maminka stále dožaduje. Navíc ji trápí pomyšlení, co asi Hugo vykládá mezi příbuznými. Je proto roztěkaná, podrážděná a netrpělivá – to se projevuje i v péči o maminku.
- Chování, jímž přirozeně reagujeme na nepříjemné situace, jež jsme zažili, může dál působit i na naše blízké, například na nemocné, o něž pečujeme. Může se dokonce nastartovat spirála vzájemně se posilujících negativních vazeb, která může skončit i tím, že vůbec nebudeme schopni péči poskytovat. Přitom jde stále o důsledek normální a přirozené reakce, protože situace, kterým bývají pečující vystaveni (například takové, jaké potkaly Josefa, Annu a Magdu), jsou často velmi náročné.
Jaké „negativní“ myšlenky nás mohou napadat? Každý se může zamyslet nad negativními myšlenkami, které ho v souvislosti s pečováním napadají, někdy až pronásledují.
- Musím dělat všechno sama.
- Nemám vůbec čas ani energii na své věci.
- Člověku, o kterého pečuji, už na mně nezáleží.
- Když není můj blízký šťastný, znamená to, že péči nezvládám.
- Věřil jsem, že dokážu svého blízkého dovést k uzdravení, ale selhal jsem.
- Musím být nemocnému neustále k dispozici.
- Jestli se o něj chci dobře starat, nesmím myslet na svoje vlastní potřeby.
- Nikdo si nedokáže představit, jak je péče těžká.
- Nikdo se o něj nedokáže postarat tak jako já.
- Nikdo jiný se o něj nemůže postarat, to by nesnesl!
- Jeho demence mi úplně rozbila život.
- Jako pečovatel nemám čas na nic a na nikoho jiného.
- Je mi líto mého blízkého, o kterého pečuji.
- Ostatní lidé jsou na tom o tolik lépe než můj nemocný blízký i než já.
- Nikdo mi za mou péči nepoděkuje; ani člověk, o kterého pečuji, natož pak širší rodina.
…a řada dalších, jistě dokážete doplnit pár vlastních příkladů.
Jsou to myšlenky, které mohou i nemusejí být oprávněné, ale bez ohledu na jejich oprávněnost nás zatěžují. A je dobré věnovat jim co nejméně prostoru či se jich zbavit. Což ale vůbec není jednoduché! Právě naopak, je to těžký úkol. Má však smysl, protože nám může těžkou situaci ulehčit.
Pokud se nemůžete těchto myšlenek zbavit, nebojte se obrátit na odborníky, např. na psychologa či psychoterapeuta (ten nemusí být psychologem, ale je zaměřen na určitý směr psychoterapie). Dále je výhodné navštívit poradnu či svépomocnou skupinu pro pečující. Nejspíš zjistíte, že s podobnými myšlenkami se potýká i řada dalších pečujících, a společně se lépe hledá řešení.
Jak konstruktivněji přistupovat k nepříjemným myšlenkám
Existuje řada možností, jak se vypořádat s tím, co nás potkává. Jednou z nich je pokusit se změnit postoj k nepříjemným situacím a hledat způsob, jak k nim přistupovat konstruktivněji (to znamená učit se reagovat tak, abychom danou situaci ovlivnili k lepšímu a zároveň minimalizovali její negativní dopad na své prožívání).
Často máme sklon uvažovat stylem „Co mám dělat, když mi okolí způsobilo takovou křivdu, obavy či u mě vyvolalo pocit viny?“. Chování okolí často ovlivnit nemůžeme . Snazší je ovlivnit, jaký postoj k situaci či chování druhých zaujmeme, abychom okamžiky citové zátěže prožívali co nejméně bolestně. Naučit se takto nově přemýšlet je sice běh na dlouhou trať, ale pokud se nám to podaří, přínos víc než bohatě vyváží vynaložené úsilí – a to ve všech oblastech života, nejen v pečování.
Jedním ze způsobů, jak toho docílit, je učit se porozumět událostem, které v nás vzbuzují negativní emoce. Místo hodnocení „jak se proti mně můj blízký provinil“, případně „jaké dopady to na mě bude mít“, je užitečnější pokusit se zjistit důvod takového jednání. Pokud porozumíme příčině, můžeme někdy objevit i klíč k řešení.
Na co se zaměřit, když si chceme osvojit režim pozorovatele?
- Mapujeme, jak přesně probíhá situace, která je nám nepříjemná.
- Co je spouštěčem takové komunikace?
- Všímáme si i neverbálních signálů.
- Váže se konfliktní situace ještě na něco dalšího – na denní dobu, nějakou aktivitu, přítomnost další osoby?
- Funguje nějaký mechanismus, který sníží napětí?
- V případě, že je problém v komunikaci s člověkem s demencí, můžeme si pro uklidnění opakovat „mantru“: „Demence je nemoc. To, co se děje, není ničí vina ani zlý úmysl.“
Soucit se sebou samým vede přirozeně ke změně našich postojů
- Pečující jsou velmi často soucitnější osoby než lidé, kteří se péči o druhé vyhýbají. Málokdo však projevuje soucit také sobě samému.
- Být soucitnější sami se sebou v náročných chvílích přirozeně vede ke změně našich postojů, které nás v životě zatěžují.
- Nejprve je nutné si nepříjemný pocit nebo negativní myšlenku uvědomit, zachytit ji.
- Dříve než takový pocit (například lítost, hněv, vinu, křivdy či obavy) odmítneme nebo popřeme, je potřeba ho přijmout. Vidět ho prostě takový, jaký je, nesoudit se za něj, odpustit sám sobě, že takové pocity mám.
- Podívat se v takové situaci sám na sebe s laskavostí a soucitem nás povede k tomu, že pro sebe uděláme něco, co nás samotné podpoří, pomůže nám vrátit se zpět do rovnováhy.
Současně s pozorováním se můžeme cvičit v pozitivním zpracování toho, co vnímáme. Nejprve je dobré připomenout si důležité užitečné myšlenky, které jsme už přijali za své.
- Mám právo najít si čas na relaxaci, mimo jiné proto, že díky tomu budu snáze poskytovat dobrou péči.
- Sdílení pocitů a starostí s druhými mi uleví.
- Mám právo požádat druhé o pomoc a podělit se o břemeno péče.
- Díky tomu, že si udělám čas na sebe, můžu poskytovat lepší péči.
- Demence je nemoc; není to moje vina, ani vina nikoho jiného, ani zlý úmysl nemocného.
- Nemusím ostatním pořád ustupovat.
…a řada dalších, jistě dokážete doplnit pár vlastních příkladů.
Vyhledejte pomoc u odborníka, například u psychologa, v poradně či svépomocné skupině pro pečující.
Při následujícím setkání svépomocné skupiny organizované společností Dementia Josef popsal, co se mu přihodilo. Vzal bratra Jana na oběd do restaurace v naději, že ho trochu rozptýlí. Dopadlo to ovšem jinak, než očekával. Bratr se při jídle rozčílil, rozbil talíř a Josefa „ohodil“ bramborovým salátem. Potom se mu změnila nálada a celou cestu domů se tomu smál. Josef neměl o negativní myšlenky nouzi, napadalo ho: „Teď tu kvůli němu vypadám jako idiot. To mám za všechnu péči, za to, jak se snažím, aby se měl dobře. A ještě se mi směje!“ Kdyby si Josef tyto myšlenky „ponechal“, měl by zkažené odpoledne.
Proto se pokusil situaci porozumět, změnit svůj postoj k Janovu chování. „Honza má demenci, nemůže za to. Aspoň, že ho to pak přešlo, a ještě se pobavil. Já bych měl ale zjistit, co ho zase rozčílilo. Je to zvláštní, dřív se mu to nedělo. Kdy se začal vztekat? Co ho přesně nastartovalo?“ Když Josef takto uvažoval, hněv ho úplně opustil a on si uvědomil, že Jan se vzteká vždycky jen při jídle!
Potom už stačilo málo a celá záhada se objasnila. Jana rozbolel zub a jídlo pro něj bylo utrpením. Nedokázal to ale říct, proto reagoval tak, jak jedině uměl.
***
Anna požádala o pomoc se svým dilematem psycholožku. Společně zmapovaly situaci a možná východiska. Bylo třeba několika setkání, ale nakonec Anna vnitřně přijala, že stojí před volbou „menšího zla“. Uvědomila si, že její relaxační aktivity nejsou žádnou „zradou“, ale nezbytností, bez které by v dlouhodobém horizontu nejspíš vůbec nemohla o manžela pečovat. I když je manžel při jejím odchodu smutný, pokud by Anna opustila své ostatní aktivity a po čase skončila třeba na psychiatrii, ocitl by se on sám v léčebně, kde nikoho nezná – a to by pro něj bylo ještě horší. Relaxace a chvíle odpočinku a zábavy nejsou luxus, ale jedna ze základních životních potřeb. Díky tomuto poznání byla Anna schopna dále o manžela pečovat a zároveň opět „dobíjet baterky“. S manželem se vždy při odchodu láskyplně rozloučila a nechala mu na stolku album s fotografiemi z dávných společných výletů. Manžel si je rád prohlížel a snad měl pocit, že Anna je stále aspoň nějakým způsobem u něj. To trvalo několik měsíců, potom ho záchvaty smutku přešly a nikdy už si na ně nevzpomněl.
***
Magda se dlouho trápila a Hugo měl velké štěstí, že jí nepřišel na oči. Situaci nezlepšila ani maminka, která na něj neustále „pěla ódy“ a opakovala, jaký je to šikovný, milý hoch – sama Magda se od ní však dočkala chvály, ocenění či aspoň prostého poděkování jen velmi vzácně. Se svým problémem se samozřejmě svěřila kolegům ze svépomocné skupiny pro pečující. Díky tomu zjistila, že není jediná, kdo se někdy musel potýkat s podobnou těžkostí. Naopak, vyšlo najevo, že celá řada pečujících má ve svém okolí nějakého „rozumbradu,“ který sice s ničím nepomůže, ale o to více radí. Už to Magdě trochu spravilo náladu a zajímala se, jak kolegové tyto napjaté situace řešili. Někteří se snažili dostat zbytek rodiny „na svou stranu“, jiní se rozhodli aktivity svých „obtížných“ příbuzných zkrátka ignorovat a komunikovat jen s těmi, kteří mají pochopení. Sociální pracovnice Jitka, která skupinu moderovala, přišla s další možností: pečující by se měl snažit uvědomit si, že dělá, co může, věnuje nemocnému svou energii i část svého života, a navíc je díky své praxi svým způsobem odborník. Kritika od naprostých laiků proto nemá o nic větší váhu než hloupé komentáře na sociálních sítích. Magda se zařídila podle její rady. Zpočátku to nebylo snadné, ale postupně dokázala přijmout nový náhled za svůj. Navíc si promluvila s ostatními příbuznými a ke své úlevě shledala, že Huga a jeho „moudra“ bere vážně jen málokdo. Nakonec si uvědomila, že nezáleží na tom, co říkají lidé, kteří nikdy neprošli podobnou zkušeností. Důležité je soustředit se na péči, na vztah s nemocným a na svůj vlastní život. To ostatní se časem vyřeší.
Změna postoje vede ke změně prožívání
Nemůžeme změnit to, co se stane, ale můžeme změnit svoji reakci, respektive svůj postoj. Jinými slovy, nezměníme události, ale můžeme ovlivnit, jak na nás zapůsobí.
V následujícím cvičení nabízíme možnost zamyslet se nad tím, jak by se na nepříjemnou situaci dalo nahlédnout z jiné stránky:
Zamyslete se nad nedávnou událostí, která vás rozčílila, a odpovězte na následující otázky:
- Jaká situace vás rozladila, sklíčila nebo rozzlobila?
- Jaká byla vaše prvotní reakce? Jaké nepříjemné myšlenky vás napadaly?
- K čemu to vedlo? Jak jste se potom cítili?
- Přijdete na způsob, jak by bylo možné podívat se na danou situaci jinak, konstruktivněji?
- Jak by se dalo o situaci uvažovat jinak, užitečněji? (formulujte si konkrétně)
- K jakým pocitům a prožívání vás takové konstruktivní myšlenky vedou?
Je důležité si uvědomit, že naučit se měnit své postoje k nepříjemným situacím je náročný úkol a může být těžké ho dosáhnout. Navíc jsme každý jiný, někomu se to může dařit lépe, pro někoho to může být velmi těžko dosažitelná meta. Určitě neberme jako selhání, když se nám to zrovna nedaří, je to zcela pochopitelné. Přesto má velký smysl se o změnu pohledu snažit. Současně je důležité si uvědomit, že jsou životní situace (například ztráta někoho blízkého), ve kterých je pro většinu lidí změna postoje či přemýšlení téměř nemožná.
Když přistoupíme k situaci, k nemocnému a jeho chování i k sobě samému a svým prožitkům s přijetím, laskavostí a soucitem, naše postoje to proměňuje ke zralejšímu pohledu a my tak snáze zůstáváme emočně v rovnováze.
Shrnutí
- Nemůžeme změnit to, co se stane, ale můžeme změnit svou reakci a svůj postoj.
- Můžeme se snažit myslet jinak, konstruktivněji, protože je to užitečnější a méně bolestné.
- Když se nám podaří změnit postoj k nepříjemným situacím, budeme se cítit lépe.
- Při některých událostech je pocit smutku, rozrušení i hněvu nevyhnutelný. Jde například o chvíle ztráty blízkého člověka. V takové situaci není snaha o změnu myšlení přirozená a většinou ani možná. V této chvíli je zcela na místě prožívat „vyvřelé“ emoce a dovolit si truchlit.
- Přistupujme ke svým pocitům s pochopením a laskavostí k sobě samému. S všímavostí k vlastním pocitům a jejich přijetím přichází automaticky i změna našich postojů k těm zralejším.