První týdny s pečovatelskou službou musely být hlavně pro tatínka strašně moc psychicky náročné. Střídaly se u nich většinou dvě stále stejné pečovatelky, byly velmi vstřícné a trpělivé, ale on se tolik bál jejich dalšího setkání s jeho Hanou! Ze začátku se opravdu několikrát podařilo, že odešly, než ji taťka probudil k obědu, ale pak se jednou stalo, že se probudila dřív a stála najednou ve dveřích.

Paní pečovatelka ji usměvavě pozdravila a pokusila se o smířlivou konverzaci: „Dneska vám přivezli moc dobrý oběd, pojďte se podívat!“ Ale Hana se zamračila a jen na Radka kývla prstem. Vyšel za ní do předsíně. „Co tu ta ženská dělá?“ „Přinesla nám nákup a teď připravuje oběd“, odpověděl Radek se strachem. „A proč to neděláš ty?“ „Bolí mě nohy a jsem unavený, tak jsem rád, že to udělá pečovatelka.“ Nesouhlasně zavrtěla hlavou a otočila se zpátky ke kuchyni. Tam se pokusila o neupřímný úsměv a řekla: „Tak ukažte, co jste nám to připravila… Radku, jdeme jíst!“, zavolala na něj do předsíně. Roztřeseně si přišel sednout ke stolu a nevěřícně si uvědomoval, že se první setkání obešlo bez křiku a vyhazovu. Hana bedlivě sledovala každý krok pečovatelky po kuchyni. Jak to, že to tu tak zná? S jistotou sahá do zásuvek, umývá nádobí a uklízí ho do skříní. Uklízí ho vůbec dobře? Chtěla by ji nějak zkritizovat, ale vždyť si sama nemůže vzpomenout, kam přijdou misky a kam hrnky. Pečovatelka ještě uvařila čaj a naplnila termosku, zbytek rozdělila do dvou šálků a podala jim ho na stůl. „Ten čaj v termosce vám vydrží teplý ke svačině“, podívala se na Radka. „A do večera ho vypijte, měli byste víc pít, říkaly dcery.“ Pak se rychle rozloučila a byla pryč. „Doufám, že už nikdy nepřijde“, bručela si pro sebe Hana. Radek ani nemukl. Byl rád, že to pro tentokrát dobře dopadlo.

V klubu seniorů se týden nato konalo další setkání a Radek s Hanou tam už dvakrát nebyli, protože se na to Radek ještě necítil. Ale stýská se mu po téhle jejich společenské události, která je jako jedna z mála dostává mimo stěny jejich bytu. V sobotu se mnou smlouvá: „Už bychom tam tentokrát mohli jít. Vždyť už mi je dobře!“ Jedeme spolu na malý nákup do Tesca a čekáme na autobus, mamka doma spí. „Tati, vždyť tak špatně chodíš… Bojím se o tebe, abys zase neupadl. Víš, jak ty autobusy někdy cukají – co by si mamka počala, kdyby ses po cestě zranil?“ „Nic se mi nestane!“, durdí se taťka. Přijíždí autobus, chci mu jako vždy podat při nastupování ruku, ale ucukne a říká: „Umím to sám, podívej!“ Je to úplně dojemné, když ho tak vidím jako malého kluka, který chce dokázat mamince, co už umí. Jenže já jsem dcera a on můj zesláblý otec… Než jsem se nadála, autobus se rozjel, najel na retardér a jen tak tak jsem taťku zachytila, aby neupadl. Mám před očima jinou jízdu autobusem, kdy jsem ho přesvědčovala, aby nevstával ze sedadla dřív, než se bus zastaví, jenže řidič byl nepozorný a málem ho pak přiskřípl do dveří. A krátce nato, když si tenhle zážitek ještě pamatoval a vstal raději s předstihem, jiný řidič mu na celý autobus začal hubovat, proč nesedí, dokud se autobus nezastaví. „Nechci vás mít na svědomí!“ volal na něj rozzlobeně. Na to teď myslím – a mám mu „povolit“, aby s mamkou jeli na setkání seniorů? Ne, to ne…, musím vymyslet něco jiného. Zavolala jsem do pečovatelské služby, jestli by nám mohli zajistit odvoz svým autem, ale nepochodila jsem. Mají jich málo a používají je jen k převozům k lékaři atd. Běžný taxík nepřicházel v úvahu, musí přece existovat něco vhodného! Nakonec jsem našla takzvané „taxi pro seniory“. Zaplatím za něj stejně jako za normální taxík, ale po městě je stále stejná taxa a můžu se domluvit a zaplatit předem nebo potom, prý „jak se domluvíme.“ To je prima. Navíc pan řidič přijde až ke dveřím domu a dovede rodiče k autu, pomůže s nastupováním i vystupováním, mám u něj pocit bezpečí. A tak jsem ho hned zamluvila. Taťka byl nejdřív překvapený, proč taxík, a hned se bál, že to bude drahé, ale trvala jsem na svém: Buď taxík nebo nebude klub seniorů. Ještě že je tak poslušný! „O peníze se nestarej, ty nic platit nebudeš, to si zařídím jinak. Jen se prostě nechte vozit.“ A tak se z toho stalo pravidlo. Naši měli trochu větší komfort a my dcery jistotu, že jsou v bezpečí. Platby jsem si zajistila přes kamarádku, která bydlela blízko kanceláře téhle speciální taxislužby, a všechno dobře klapalo. 

Pečovatelky a taxikář se časem stali nedílnými členy domácnosti a byli pro nás velkou pomocí.