Den za dnem a týden za týdnem ubíhají stále stejně, ale pro nás se na chvíli čas jakoby zastavil nebo se dokonce zvláštně vrací zpátky. To, co jsme prožili, musíme teprve zpětně nějak vstřebat. Cítím to tak, jako bych ty náročné předchozí dny byla „na klíček“ a všechno jsem dělala tak, jak se má, ale nestačila jsem to přitom vnitřně prožívat. Sestavovala jsem parte jak nejlíp jsem uměla, sháněla smuteční oblečení, byly jsme se ségrou oporou tatínkovi, pekly a pak se staraly o smuteční hosty, jednaly s úřady i s hrobníkem, za sebe ale musím říct, že jsem měla city jaksi zmrazené – nevím, jak to jinak popsat. Teprve v dalších dnech mi všechno znovu ožívalo a probouzely se mi emoce, zvláštní pocit ze ztráty, smutek, ale i ulehčení, a měla jsem mamku pořád v hlavě. Úmyslně píšu v hlavě, protože v srdci si ji nesu stále, ale tehdy mi vířily hlavou myšlenky, které měly jedno společné: naši maminku. A trvalo to dost dlouho, než se usadily a zklidnily.  

          Jsem hrozně moc vděčná za to, že mohla být poslední měsíce života opečována v Domově a že jí byl bezpečným útočištěm. Když jsme ji navštěvovali, jezdili jsme za ní jako k ní domů. A za sebe vím, že dny strávené v její přítomnosti v Domově byly pro mne tou nejlepší terapií, kterou jsem mohla získat. Prožila jsem tam s ní chvíle pohody a blízkosti, kterých bych se zřejmě nedočkala, kdybych s maminkou do poslední chvíle zápolila v jejím bytě. Všechny ty těžké a smutné zkušenosti jsem si tak mohla uzavřít jako službu, kterou jsem pro ni dělala ochotně a s láskou, a i když byla velmi dlouho přijímána silně negativně, mohla jsem tuhle kapitolu ukončit bez trpkosti, aniž bych podlehla syndromu vyhoření, že bych se vysílením, bezesporu víc psychickým než fyzickým, hroutila. Dostala jsem možnost otočit list a napsat ještě jednu stránku, v níž jsem maminku doprovázela s něžností, kterou jsem jí jako dcera vždycky chtěla dávat – mohly jsme si spolu konečně užít chvíle, které nás spojovaly a navzájem obohacovaly. Pevně věřím, že to bylo oboustranné a že to podobně cítila i maminka, když se jemně usmívala, pokojně prožívala své dny a radovala se z našich pohlazení, i když si už nebyla vědoma, kdo je vedle ní. A vím jistě, že moje ségra na tom byla stejně jako já.

          Chtěla bych vás všechny, kdo prožíváte podobné těžké chvíle, povzbudit a podpořit vás, jestliže pečujete o svého blízkého a cítíte se na konci svých sil: Nemyslete si, že je to slabost nebo nějaká prohra, když ho svěříte dobrému odbornému zařízení. O vašeho nemocného se tam budou starat v takové šíři a profesionalitě, kterou mu doma zřejmě ani vy, tak jako já, při nejlepší vůli nemůžete dát. Vím, o čem mluvím, živě si pamatuji, jak jsem už nedokázala pořád stejně trpělivě odpovídat na nekonečně se opakující otázky, jak jsem byla ráda, že si mamka chodí často během dne lehnout, i když to pro ni nebylo zrovna dobré, ale pro mě to byly chvilky uklidnění, nebo jak jsem ve stresu nedovedla být pokaždé dost empatická a citlivá. Personál přijde do zařízení jen na svou službu – vy máte s nemocným nekonečnou službu „non-stop“. Pečovatelky, jsou-li opravdu profesionálky, se snaží v Domově dát klientům ze sebe to nejlepší, ale vědí, že po své pracovní době za sebou zavřou dveře a můžou se „vyvětrat“ a přijít na jiné myšlenky, aby pak měly v práci zase dost nových sil. To vy nemůžete. Není divu, že pak únava vykoná své a ubližuje vám samotným, nemocnému nebo i rodině. Neumím si představit, že bych v tomhle koloběhu zůstala až do konce a nezažila to konečné období uklidnění, smíření a pokojného doprovázení.

          Občas cítím maminku skoro fyzicky blízko. Je zas zdravá a energická a dívá se na mě pátravým pohledem. Říkám jí: „Já vím, někdy jsem to s tebou moc nezvládala. Ale pak mezi pečovatelkami ti bylo prima, co?“ A ona jen tak přikyvuje a odpovídá: „No to víš, taky jsem životem prošla, jak se dalo, s tou mojí povahou, co jsem dostala do vínku. Měly jste to se mnou občas dost těžké, už to vím.  Ale teď to mám za sebou, a ty se drž…“