Naše maminka bývala vždycky hodně přísná i co se týkalo jídla. Nesměly jsme si vymýšlet, razila heslo „co se uvaří a co dostaneš na talíř, to taky sníš“. Učila nás to tvrdě a nekompromisně. Vařila schválně i jídla, která jsme nesnášely, abychom se „naučily je jíst“. Bylo to někdy drsné, ale asi jsme měly od malička dobré žaludky, protože jsme do sebe nakonec opravdu nasoukaly všechno. Vidím to jak dnes, že jsem za trest, protože jsem asi „dělala ksichty“, musela dojíst talíř čočky na záchodě („nikdo se na ty tvoje ksichty nebude dívat“) a jen strach z mnohem horší odplaty mě zadržel, abych tu čočku nespláchla. Takhle rezolutní naše maminka byla.

          Pan Alzheimer si ale evidentně dělá co chce a i tak skálopevně zažitou zásadu dovede rozmělnit na prach. Přišlo to postupně a vždycky nás to překvapilo. Jídla, která milovala a často je sama připravovala, najednou nepozře. K snídani už jí jedině chleba namazaný tvarohem a medem. I když byla upečená bábovka nebo o Vánocích vánočka, a ke svačině ji klidně snědla, k snídani nikdy. Když jsem chleba na stůl nedala, vstala a donesla si ho s vyčítavým pohledem sama. V poledne postupně vyloučila nejrůznější polévky, které v minulosti milovala. Čočkovou, brokolicovou, dokonce i z bramboračky vybírá brambory a nechce je jíst. A vývar požaduje jen úplně řídký, i když v něm dřív milovala nudle i knedlíčky. Teď je odmítá. Hlavní jídlo je taky problém, popsala bych celý román, co už nejí. A vždycky, i když se to podle nás vůbec nehodí, musí stát na stole jablečný kompot. Už ho vaříme o víkendu do zásoby do lednice, pokaždé aspoň dvě zavařovačky, a když dojde, uvaří ho znova tatínek. Bez kompotu se neobejde. Jen úplně výjimečně ji ošálíme nějakým salátem, asi ho sní nějak bezmyšlenkovitě, ale obvykle ho odmítne. Odpolední koláče nebo zákusky jsou většinou sázka na jistotu, sladké věci miluje, ale stále víc dává najevo nespokojenost, když to není něco s krémem nebo jinou náplní. Takové ty bábovky „dusivky“ nemusí – ale to asi nejen ona.. Nebo pomazánky – ty u nás byly na jídelníčku k večeři pravidelně. Vajíčková, rybičková, celerová, sýrová… Jakou si jen jde vymyslet. Teď se jich ani nedotkne. Když jsem někdy zkusila pokrčit rameny a říct, že nic jiného prostě není, žmoulala jen suchý chleba (když měla klidnější náladu) nebo práskla dveřmi a byla pryč. Nemělo to smysl. Dopadlo to nakonec tak, že si navykla jíst k večeři jedině chleba s plátkovým sýrem, jinak nic jiného, i kdyby to vonělo nevímjak. Tatínkovi a sobě připravujeme pokaždé něco jiného, někdy i tlačenku nebo párky, ale mamka se k ničemu nenechá zlákat.