V jedné ze starých dřevěných škatulek, které měla maminka porůznu poschovávané a ukryla si do nich svá tajemství, jsem objevila dopis. Není vzácný tím, že by byl až tak starý, ale při jeho čtení mi naskočila husí kůže. Je podobný jako lísteček, o které jsem psala někdy zpočátku, ale tohle je celkem obšírný dopis, plný nejistoty, zmatku a smutku mojí babičky, když jednou byla asi dva měsíce u své dcery Hany, kterou už ale vůbec nepoznávala a cítila se ztracená a odložená u cizích lidí. Vlastně mi to nejde na rozum, že ani za tak dlouhou dobu se jí už nevrátila při pohledu dceru vzpomínka na to, že je to někdo hodně blízký, koho zná. Nezvykla si u ní doma, pořád se jí stýskalo. A tak jednou napsala tenhle dopis, který si moje mamka pečlivě uschovala, a jistě ji dojímalo i bolelo, že se z mysli své maminky definitivně ztratila:

Milá Gito!  Budu mít 6.11.listopadu narozeniny (v tom datu se chudinka popletla) a moc si přeju, abych byla na narozeniny doma. Ještě nevím, jestli mě ta zdejší přítelkyně nechá odejít. Říká totiž, že se mi nemůžeš věnovat, prý se teď máš starat o Jitku (dcera Gity) a její děti, a já nemůžu být s tebou! Co tomu říkáš? Buď tak hodná a napiš mi brzy, co si o tom myslíš! Vždyť jsme si vždycky tak dobře rozuměly!

Myslím si, že ta paní, co je tady, mě nechce nechat jít domů! Dej si pozor, tvůj dopis se jí nesmí dostat do ruky.

Takže děkuji, že mi jistě napíšeš odpověď.

Tvoje _______ (místo podpisu jen dlouhá roztřesená čára, asi už taky nevěděla, že je její matka, jen cítila, že k ní patří.)

Babička se pak ke Gitě ještě asi třikrát vrátila, mívala „střídavou péči“ u všech svých tří dětí, a u strýce Vény za necelý rok po napsání tohoto dopisu zemřela. Celá rodina se jí s láskou věnovala a pečovala o ni, ale to stěhování z místa na místo taky nebylo to „pravé ořechové“. Neměla už nikde takové zázemí, že by aspoň o tom nejdůležitějším věděla, kde je a kde co najde… Představuju si, že se probudila a netušila, koho za chvíli uvidí nebo kde najde koupelnu. Ještě dovedla chodit, ale nepoznávala své okolí a určitě to pro ni bylo velmi znepokojující a tíživé.

Když to srovnám s naší maminkou, na jednu stranu už ke konci života taky nežila tam, kde byla zvyklá, ale mohla v Domově zůstávat stále na stejném místě a se stejnými lidmi a se svým Radkem v jednom pokojíku. Věřím, že jí to pomohlo se tam aklimatizovat, a vím, že se cítila v bezpečí, bylo to na ní vidět. Doufám, že kdyby se mohla na chvíli podívat na svůj osud s jasnou hlavou, řekla by nám, že jsme se rozhodli správně.