Měsíc po tom, co jsme začali využívat služeb pečovatelské služby, se ohlásila kontrola z Úřadu práce, aby místním šetřením zjistila, zda je žádost o příspěvek na péči pro naše rodiče v souladu s tím, co jsme do ní napsali. Zase jsme měly se ségrou žaludek jako na vodě. Co nás čeká tentokrát? Domluvily jsme se, že u toho zas budeme obě dvě, a přijely jsme k našim spolu. Konec konců vždycky je to o lidech, jak se říká. Držely jsme si palce… 

Když přišla pracovnice Úřadu práce, mohly jsme si trochu oddychnout. Vypadala mile a měla své zkušenosti, hned se nás zeptala, jestli si chceme nejdřív promluvit bez rodičů, a my jsme za to byly vděčné. Měla pro každého z nich podrobný dotazník a vyplňovala ho s námi v kuchyni, zatímco naši spolu seděli v obýváku – daly jsme jim něco ke čtení, aby jim ten čas nepřipadal dlouhý. Mezitím jsme podrobně vyprávěly, co už mamka všechno nezvládne, jak je na tom taťka, jak jim pomáhá pečovatelská služba v pracovních dnech a my dvě o víkendech, a úřednice se vyptávala a zapisovala. Když bylo hotovo, zašla do obýváku k našim. Chvilku si s nimi jakoby nezávazně povídala a pak položila každému z nich několik otázek, které si zapisovala. Mamka byla docela ve formě a vypadala, jako by se snad starala ona o nás, a ne obráceně. Jak to jenom dělá? Je to pro nás záhada… Úřednice ale profesionálně udržela neutrální pohled, brzy se rozloučila a odešla.

Byly jsme tak rozklepané! Asi už opravdu nemáme nervy pevně na uzdě, všechno nás zneklidní a rozruší, a teď jsme se potřebovaly rychle odreagovat. Ještě jsme uložily rodiče, pro které ta návštěva taky jistě znamenala stres, ale mají tak dobré spaní! Oba za chvilku klidně oddychovali, každý ve svém pokoji, a my jsme se na chvilku vytratily ven. Jely jsme do kavárny, daly si pořádné kafe a dobrý zákusek a probraly všechno, co v nás bublalo a zabíralo veškeré  místo v hlavě. Vždyť už spolu nemluvíme skoro o ničem jiném, než o našich!

Za dva měsíce přišla odpověď. Tatínkovi nebylo přiznáno nic – trochu jsme to čekali, ale bylo nám předem doporučeno, ať to aspoň zkusíme, že to pak napodruhé líp projde, když už byla jednou žádost odmítnuta. Mamce přiznal Úřad práce 1.stupeň, což je 880,- Kč měsíčně. Dostane ho zaplacený zpětně od doby, kdy jsme podali žádost, to je fajn. Ale do budoucna to velká částka není… Když jsme to řekly paní psychiatričce, podivila se tomu. A přesvědčila nás, ať podáme odvolání, protože jí to nepřipadalo přiměřené. Samy od sebe bychom si to určitě netroufly udělat – nedovedeme odhadnout míru nesamostatnosti v porovnání s ostatními žadateli. Je pravda, že už mamka neumí (nebo odmítá) psát, telefonovat, chystat jídlo, brát léky, uklidit po sobě, umýt se, postarat se o nákup, správně se obléknout, dojít na poštu… Ale fyzicky je tak zdravá, že skvěle klame tělem! Díky povzbuzení paní doktorky jsem tedy sepsala odvolání a poslala ho na ministerstvo práce a sociálních věcí. Na další rozhodnutí jsme čekali skoro tři měsíce, ale dočkali jsme se kladné odpovědi a mamce teď byl přiznán 2.stupeň, to je měsíčně 4400,- Kč. To je hodně velký rozdíl! A vděčíme za to paní psychiatričce, která nám dodala odvahu nevzdat to a zkusit se odvolat.