Příběh naší maminky je u konce, zbývá zmínit, co se stalo s tatínkem – byli přece „jedno tělo a jedna duše“. Když jsem v některých článcích popisovala, jak se taťka cítí a s čím má potíže, vypadalo to skoro jako kdyby i on na sobě začínal vnímat první příznaky demence. Zapomínal, popletl zdánlivě samozřejmé věci, ztrácel přehled o své rodině a už si nepamatoval, kolik má vnoučat nebo jak dlouho asi už žije v Domově. „To už je let…“, konstatoval neurčitě. Pořád hůř chodil a byl stále křehčí a víc unavený. Zvykl si jít si lehnout dopoledne i odpoledne a už jsme pro něj uvažovali o chodítku.

          Když už maminka skoro stále ležela, začal se od ní víc a víc odpoutávat, ale stejně jsme se báli, že po tolika společných letech jím její smrt otřese a může jeho zdraví ještě zhoršit. Kupodivu přišel pravý opak.

          Měli jsme po pohřbu tatínka několik dní u sebe, tam v horách v jeho rodné chalupě, aby se necítil tak sám. Chodili jsme na krátké procházky, doma jsme mu ke kamnům přistrčili pohodlné křeslo a nosili mu čtení, které míval rád. Když jsme se venku při procházce jednou blížili ke hřbitovu, měla jsem pocit, že ho nemůžu jen tak beze slova minout. Co když by rád šel dovnitř a jen má strach to vyslovit? A tak jsem jenom přes bránu ukázala k místu, kde jsme maminku uložili: „Vidíš? Je tam to mamčino místečko moc pěkně upravené, viď?“ Zastavil se, kývnul hlavou, ale hned šel zase dál. Uklidnilo mě to. Pak doma a i později v dalších týdnech jsme sem tam maminku zmínili, ale kromě pár slz se zdálo, že zůstal vyrovnaný. Jednou mi řekl: „Jsem rád, že už tolik netrpí a všechno je za ní. Teď už jí je dobře.“

          Po návratu do Domova jsem zažila tak srdečné vítání, že mi to asi ani nebudete věřit. Všichni ho přiběhli pozdravit a obejmout, takže se doopravdy rozplakal, ale dojetím. „Tak jste tady, to je dobře, společně všechno zase zvládneme! Odpoledne bude zpívání, dojdeme pro vás. Až si odložíte, přijdu vám změřit tlak, ano? A donesu čerstvý čaj, pořádně se napijete…“, povídali jeden přes druhého. Když jsme přišli do pokoje a sedl si na svou postel, řekl: „Tak jsem zase doma.“ Rychle jsem mu vybalila a uklidila oblečení, a pak jsem řekla: „ Povím sociální pracovnici, aby ti sem nějakou dobu nikoho nedávali jo? Ať máš zatím klid…“ Ale překvapeně se na mě podíval a řekl nekompromisně: „To ne, naopak, budu rád, když mi sem někoho dají, ať tu nejsem tak sám!“ A tak jsem to nechala osudu a ten to zařídil úplně nejlíp. Asi za dva týdny dostal tatínek spolubydlícího, byl tomu ze začátku rád, ale když si za dva měsíce ta rodina svého dědečka přestěhovala do bližšího zařízení, byl ještě radši. A zatím je tam stále sám a spokojený. Je z něj velký čtenář a sportovec, baví ho hry s míčem, jízda na rotopedu, sleduje zase soutěže v televizi a zlepšila se mu paměť i jemná motorika, o všechno jeví zájem.

          To, co jsme považovali za demenci, byly jen příznaky, které ji napodobovaly a které se objevily kvůli přílišnému stresu a depresi. Zpomalilo se mu tempo a prožitá traumata vykonala své. Naštěstí to byl jen přechodný stav, který postupně vymizel s tím, jak odešla příčina jeho starostí, úzkostí a neklidů, Alzheimerovou chorobou stižená manželka. Klidné prostředí Domova, empatické, pozorné jednání pečovatelů a pozitivní aktivity měly nad jeho smutkem navrch a jeho zdravotní stav se výrazně zlepšil. Má zase svou výbornou chuť k jídlu a dobré trávení, dostává pravidelně nutridrinky, na rotopedu je prý každý den. Když mu voláme, často ho ani nezastihneme, protože je někde s ostatními a mobil si nechal v pokoji. To dřív neexistovalo – mobil byl jeho spojením s rodinou, taková pupeční šňůra, kterou moc potřeboval. To, že na něj teď často zapomene, je pro nás dobrá zpráva. Je mu dobře a doufáme, že to tak ještě dlouho vydrží.

          Maminčinu fotku má v pokoji na poličce a občas se na ni podívá, v očích vidím maličko smutku, ale když o své Haně mluví, tak jedině o tom, jak jim bylo dobře, když byli mladí. K pozdějším letům se vůbec nikdy nevrací, nechce si je připomínat. Vzpomíná jenom na to hezké, co s ní prožil. A má ji pořád moc rád… Byla to velká láska, která vytrvala až do konce, byla neskutečně trpělivá, všechny křivdy zapomínala, všechno vydržela. A trvá „až za hrob“.