Po poradě s paní doktorkou z psychiatrie i s obvodním lékařem jsme se konečně rozhoupaly a udělaly první kroky k tomu, abychom u rodičů mohly objednat pečovatelskou službu. Současně chceme požádat u ČSSZ pro oba o příspěvek na péči. Oba lékaři napíšou k žádosti schvalující lékařskou zprávu a musíme se také připravit na to, že přijde do bytu rodičů kontrola, která posoudí stav „žadatele“ u něj v domácnosti. Bude to asi těžké, ale nějak to musíme zvládnout.

          Vedoucí pečovatelské služby byla velmi vstřícná. Přijdou se na rodiče podívat a sepíšou smlouvu, kterou musí mamka podepsat. Vysvětlovala jsem, že to asi nebude jednoduché, ale zřejmě nejsme první, kteří mají takový problém. Prý se nemám bát a nejlepší by bylo, abych mohla být přitom. Smlouvu by v nejhorším nechali u nás a počkali bychom, až bude mít mamka lepší náladu a podepíše ji později. Dobrá, vezmu si volno z práce a přijedu. Tatínek je z toho dost nesvůj… Asi cítí, že se mu tím odebírají některé činnosti, které mu dávaly pocit důležitosti, a že zase víc ztrácí svou soběstačnost, ale věříme, že nakonec tomu bude rád.

          V den, kdy byla pečovatelská služba objednaná na první návštěvu, přijely jsme k naši obě. Domluvily jsme si s pečovatelkami zazvonění na mobil, aby mamku neprobudily předčasně. I s tatínkem jsme si sedli do kuchyně a probírali krok za krokem, co bude zapotřebí. Taťka měl tolik starostí! Co když zapomene, že má přijít pečovatelka, a objedná se k lékaři? Co když bude na nákupu a nestihne přijít včas? Dovede jim vysvětlit, co přesně mají nakoupit? A tekly mu radostí slzy, když viděl, jak pro něj mají pochopení a že to asi půjde! Pečovatelky by taky zkusily maminku po obědě vykoupat, to by bylo prima – pak by si mohla hned jít lehnout… Prozatím by chodily třikrát v týdnu a později už každý všední den. Domluveno – a teď jdeme pro mamku.

          Maminka vstoupila do kuchyně a rázem bylo všechno jinak. „Co tady chcete? My nic nepotřebujeme! Pomáhat nám s obědem? To je směšné! A s koupáním? Vyloučeno! Všechno si umíme zařídit sami! Až vás budeme potřebovat, zavoláme si vás. Teď jděte!“ Tatínek se díval ustrašeně z jednoho na druhého, my ostatní hledali východisko. Dobrá, tak tedy koupání vynecháme (zůstane to na nás holkách) a ze „služby“ uděláme „popovídání“, co mamka na to? „No, když přinesete buchtu nebo kus šunky, přijďte si popovídat, kdy chcete.“ Ale bez podpisu smlouvy to nejde! Přemlouvání, aby ten papír podepsala, bylo nekonečné, a i když se to nakonec povedlo, měli jsme brzy zjistit, že to stejně bylo k ničemu.

          První návštěva pečovatelky totiž dopadla katastrofálně: Sice se s tatínkem setkala před domem, jak si domluvili, ale když přijeli nahoru, mamka ji už ve dveřích drsně vyhodila. Tatínek později telefonoval, jak na něj pak ječela: „Co si to myslíš? Ohřát hrnec umí každej blbec! Na to nikoho nepotřebuješ! Co tohle mělo znamenat? Co si to vůbec dovoluješ?“ Mezitím už ségra volala pečovatelce a omlouvala se jí… Spolu pak našly jinou variantu: Pečovatelka přijde vždycky už dřív dopoledne, když mamka skoro jistě spí. Prostře, vezme si od taťky lístek k nákupu, popovídá si s ním a zařídí, co je potřeba. Ohřeje oběd, všechno nachystá a pak odejde ve chvíli, kdy taťka mamku půjde vzbudit k jídlu. Když se někdy stane, že ji mamka přistihne, prostě zkusí chvilku zůstat, aby pro ni přestávala být cizí osobou, a pak odejde. Nákupy bude nosit taky až příští den. Časem to jistě musí povolit a maminka si snad přece jen zvykne.