Jak se dá jednat s člověkem, který už sám sebe ani své okolí nevidí reálně? Který je podezíravý a nikomu nevěří? Může se člověk s Alzheimerem vůbec sám za sebe rozhodovat a dělat nějaké zásadní kroky? Odpověď je jasná – nejde to. Chceme pro naši mamku to nejlepší, máme ji rády a hrozně moc nás trápí, že nám nedůvěřuje a nenechá se námi vést. A bojíme se, že to bude pořád horší.

Když jsem o tom ve svépomocné skupině mluvila, dostala jsem radu, že je asi nejvyšší čas nějak zajistit oficiální souhlas k vyřizování důležitých záležitostí za mamku. Je několik možností, tedy úrovní zastupování, od Předběžného prohlášení nebo Nápomoci při rozhodování, přes Zastoupení členem domácnosti až po Omezení svéprávnosti a stanovení opatrovníka. První způsoby pomoci však jsou možné jen se souhlasem nemocného – a to u naší mamky nepřipadá v úvahu, protože nikomu nevěří. Když jsme probírali všechny alternativy, bylo mi řečeno, že nám asi nezbývá už nic jiného než zažádat o omezení svéprávnosti. Někdo z nás musí sepsat žádost a nemine nás soudní jednání. Přeběhl mi mráz po zádech. Musíme tohle opravdu absolvovat? Musíme mamku i sebe vystavit křížovému výslechu soudce a nahlas před mamkou prohlásit, že už nemůže být úplně svéprávná? Zvládneme to? Vždyť je mi z toho špatně už teď! Ale byla jsem mezi „svými“, mezi lidmi, kteří vědí, o čem mluví, a dodali mi odvahu. Poskytli mi dokonce vzor takové žádosti, jak má vypadat, co do ní musím všechno napsat a jak to stylizovat. Probrala jsem to ještě s psychiatričkou, která mamku léčí, a ta mě taky popostrčila, ať to udělám. „Neodkládejte to! Musíte to udělat, dokud maminka ještě k soudu dojde. A měli byste to mít schválené, než ji budete muset umístit do nějakého zařízení. Dobře víte, že by s ničím nesouhlasila.“ Tak jo – jdeme do toho.

Já jsem tedy navrhovatelka. Vypsala jsem pro soudce všechno přesně tak, jak to u nás chodí, a vysvětlila, proč žádáme o omezení svéprávnosti maminky. Neumí už vyhodnotit, co je pro ni dobré a co ne a byla by sama sobě nebezpečná, kdyby jí rozhodovací právo zůstalo dál. Ostatní možnosti pomoci nejsou dost účinné, žádáme tedy právě o tu nejvyšší formu zastupování a stanovení opatrovníka. Opatrovníkem jsem navrhla moji sestru. 

Za několik týdnů přišly od okresního soudu obsílky: mně, mé sestře a mamce. Zákon schválnosti tomu chtěl, že když přišel dopis mamce, byla právě vzhůru (jinak by ho jejich pošťačka dala taťkovi a ten už byl naučený, že mamce nic nedával do ruky a dopisy nechával v šuplíku pro nás). A mamka ho hned otevřela. V obálce byla kromě pozvánky k soudu taky celá moje zpráva psaná pro soudce. Mamka četla, obličej jí tvrdnul a oči jí jen jiskřily rozčilením: „Radku, oni se mě chtějí zbavit!“ Dočetla ho až do konce a i když pak už nevěděla, co bylo na jeho začátku, vyvedlo ji to neskutečně z míry! Jediným štěstím pro ni i pro nás ostatní bylo to, že ve stresu hledá útočiště v posteli. Nechala dopis na stole, práskla dveřmi a šla se zachumlat do peřin. A taťka nám hned celý rozklepaný volal, co se stalo… „Tati, prosím, nech tohle plavat, nestarej se, jen ten dopis dobře ukliď, ať už ho nenajde. A neboj, až se vzbudí, už o něm nebude vědět.“ 

Ve stanovený den jsme přijely autem ségry k našim. Taťka k soudu nemusel a byl tomu rád. Mamce jsme řekly, že jedeme k paní doktorce, a tak se nechala odvést z domu. Když jsme zastavily před budovou soudu, bylo jí to divné, ale byla tak znejistělá a nevěděla, co má dělat, takže se podvolila a vešla s námi dovnitř. My obě jsme byly ve stresu, bylo to hrozné čekání, až nás zavolají. Pak už se ozvala naše jména. Dostavil se i státní zástupce, jako zastupující maminky, kdyby ji rodina chtěla nějak zneužít a šla proti ní. Soudce vypadal nepříjemně už na první pohled a hned na druhý to zdání potvrdil. Pěkně nás podusil – hlavně mě. Pídil se po tom, proč nevyužijeme mírnější prostředek ochrany maminky a nestačilo mu, když jsem odpověděla, že by při jejím stavu nebyl účinný. Pořád dokola mi pokládal podobné otázky a už jsem nevěděla, jak se vyjádřit. Ptal se mamky, jestli zvládá péči o domácnost a umí hospodařit, a ona pochopitelně odpověděla, že ano. Když jsem uvedla, že je součástí spisu posudek paní psychiatričky, odmítl ho s tím, že by mohl být námi ovlivněný. A po 20 minutách výslechu oznámil, že jednání odročuje, vyžádá si nezávislý posudek soudního lékaře a pošle k rodičům domů kontrolní úřednici. Pak nás znovu předvolá. Vyšly jsme jako ve snách… Klepala se nám kolena, měly jsme vyschlo v ústech. Ještě na chodbě jsme se znovu potkaly se státním zástupcem. Ségra si dodala odvahy: „Řekly jsme něco špatně? Podcenily jsme přípravu? Co máme dělat?“ Ale on nás našich nejistot rychle zbavil a ujistil nás, že to je obvyklý postup, ať se nebojíme, že soudce nemůže omezit svéprávnost člověka hned na první stání. Nemá před sebou člověka s Alzheimerem poprvé a ví, co to obnáší. Opravdu nás trochu uklidnil.

Vyšly jsme ven. „Dáme si oběd? Dojedu pro taťku a ty běž s mamkou do restaurace pěšky. Než dojdete, jsme tam taky,“ povídá mi ségra. Vzala jsem maminku pod paží a šly jsme jako na procházku. Vymýšlela jsem, co jí povídat, aby na ten traumatický zážitek zapomněla a zdálo se, že se jí opravdu ulevilo. Ale měla ten stres taky v sobě, jako my, a tak když jsem ji převáděla přes ulici a jí se zdálo, že si moc dovoluju a vedu ji, kam nechce, bez skrupulí před lidmi na chodníku zvedla ruku s kabelkou a přetáhla mě s ní přes hlavu! Ani jsem na to moc nereagovala, jen jsem jí ukázala vchod do restaurace: „Podívej, tam dostaneme něco moc dobrého!“ Než jsme se usadily, byla tu ségra s taťkou a dali jsme si všichni pořádně do nosu, protože dobré jídlo je skvělý lék na nervy!