Tenhle zážitek mě zas jednou dostal… Naši se každý rok vždycky těšili na obligátní letní zahradní slavnost seniorů, která byla právě jen jednou v roce a obvykle se moc hezky vydařila. Uspořádala se při ní vždycky zároveň sbírka na pomoc osamělým a nemajetným starým lidem ve městě a náš tatínek už léta dělal pokladníka a vybíral příspěvky. Každý, kdo mohl, něco upekl, navařilo se hodně kávy a čaje, a kdo nepekl, donesl ovoce nebo něco jiného. Děti z hudební školy přišly zahrát a zazpívat, hodně se vypravovalo a bylo to vždy milé odpoledne. 

Letos se taťka zas už dlouho předtím těšil a snažil se naladit i mamku, ale odpovídala pokaždé neurčitě, ve smyslu „ještě uvidíme“, „to je ještě daleko“, „ty pořád něco vymýšlíš“ atd. Jasně že i taťka už dávno ví, že je mamce nejlíp doma. Ale zas už na to nebyl dost připravený a hrozně se divil, jak je to možné, že se netěší, když je to tam tak hezké a „přece jsi tam vždycky tak ráda chodila!“ Kdo ale ví, co se jí honí hlavou. Možná už nemá ráda společnost, protože si podvědomě uvědomuje, že bude muset s ostatními komunikovat a že už nemá sílu pořád někomu na něco odpovídat. Možná si není jistá sama sebou a nechce, aby ji někdo okukoval. Třeba se bojí, že se stane terčem hovorů a budou ji pomlouvat. Nebo je prostě jen v zajetí své únavy a apatie a chtěla by zůstat tady doma, kde to zná a nemusí nic předstírat ani se chovat společensky, což ji už zjevně zmáhá. Nevím… Jenže taťka má taky své touhy a jeho funkce pokladníka mu dodává pocit důležitosti. Každý se u něj zastaví, prohodí pár slov, usměje se na něj – a to ho blaží. Chci mu to dopřát. Snad to mamka zvládne.

Přijela jsem den předem, aby byli oba zítra jako ze škatulky. Jsou teď horké dny a naše maminka po týdnu bez koupání a bez výměny prádla potřebuje očistu jako sůl. Bez křiku se to neobešlo, ale to je už normální, nakonec jsem si jednoho po druhém posadila vedle sebe na manikúru, na stůl jsem pak položila staré album a mističku se sušenkami a takhle ošálené jsem je mohla nenápadně opustit a v rychlosti vyměnit povlečení. Povedlo se, hurá! Jak málo mi stačí k radosti… Když později už spali a vedle mě vrčela pračka, v troubě se pekla buchta a já vytírala aspoň ty podlahy, kde neleželi, měla jsem dobrý pocit, že všechno běží jako po drátku.

Druhý den jsem uvařila oběd dřív, aby si stihli na chvilku zdřímnout, než vyrazíme. Taťka ale už byl jak na trní, nevydržel spát a přišel si se mnou povídat. Připravila jsem jim oběma hezké oblečení a on se začal oblékat. „Vzbuď už mamku, ať to stihneme, musím tam být hned od začátku,“ popoháněl mě, aby nic nezmeškal. Šla jsem pro ni. Jen otevřela oči a něco zavrčela, poznala jsem, že je zle. Nic nepomohlo být milá a dávat najevo, že se má těšit, protože „prožijeme krásné odpoledne“. Zdálo se, že v ní tím vyprovokuju pravý opak. „Nikam nejdeme,“ prohlásila rezolutně. „Chci ještě spát,“ pokoušela se držet svého oblíbeného místečka. Ale vyparáděný taťka už stál ve dveřích ložnice a chtěl mi pomáhat. „Hani, dnes je zahradní slavnost, bude krásná, uvidíš! Pospěš si!“ Ve chvíli, kdy uviděla, že je Radek v gala, donutilo ji to vylézt z postele, ale ne aby se taky oblékla, ale aby mu zabránila odejít. Oba začali zvyšovat hlasy, atmosféra houstla a já vůbec netušila, jak tohle vyřešit. Co jen mám dělat? Taťka začal být zoufalý, protože jako pokladník přece musí být na místě včas, co kdyby se kvůli němu vybralo míň peněz? Mamka se naopak zatvrzele odmítala obléknout – a já se neumím rozdvojit. „Ujede nám autobus!“ naříkal taťka a díval se na mě, jako bych ho dokázala zachránit. „Cože, autobus? Autobusem už vůbec nikam nejedu!“ dál odporovala mamka. Napadlo mě řešení: „Mami, tak víš co? Já tam dojedu jen s taťkou, počkáš tu na mě, jo? Hned se vrátím, jsou to jen tři zastávky. A když pro tebe přijedu autem, tak pak pojedeš, viď?“ Trochu jí zasvítily oči, autem se nechávala vozit ráda, já to vzala jako souhlas, chytla taťku i buchtu a mamce ukázala židli s oblečením: „Než si to oblékneš, budu u tebe!“ Zmizeli jsme jí z očí a já děkovala nebesům, že se nemusím bát, že by sama někam odešla. To nikdy. 

Myslela jsem, že pro ni objednám taxi, ale potkala jsem se na zahradní slavnosti ze známým, který tam taky vezl maminku, a ten se nabídl, že nás doveze. Byla jsem tedy zpátky během chviličky a maminka jako zázrakem stála oblečená u dveří. „Kdes byla? A kam šel Radek?“ ptala se zmateně. „Mami, dnes je zahradní slavnost, pojď, taťka tam už na tebe čeká.“ Vyvedla jsem ji z domu a ukázala na Fabii u chodníku: „Pojedeme autem!“ Ale neznámý člověk v autě ji znejistil a nechápavě zavrtěla hlavou: „Proč? Je to tak daleko?“ Nebyl čas odpovídat, posadila jsem ji vedle řidiče a sama se uvelebila dozadu. „Dobrý den,“ usmíval se na ni náš známý. „Dobrý den,“ odpověděla zdvořile. „Vy jste pro nás přijel? To jste nemusel, já ještě moc dobře chodím, nepotřebuju vozit. Ale to víte, moje dcera je trochu…“ a poklepala si významně na hlavu, „nemá to v hlavě v pořádku, víte? Nezlobte se na ni.“ Myslela jsem, že špatně slyším! Nevěřícně jsem vykulila oči – co to ta mamka povídá? Svou vlastní diagnózu navlíkla na mě! Ale rozesmáté oči řidiče, které jsem zahlédla ve zpětném zrcátku, mi naznačily, ať si z toho nic nedělám, že ví svoje…

Pak už bylo všechno v pořádku a oba si užili své chvilky pozornosti, tatínek si popovídal, maminka rozdávala blahosklonné úsměvy a oba se bez zábran najedli všech dobrot, které uviděli na stolech, a nechali si k nim aspoň třikrát uvařit kafe. Seděla jsem stranou dění a sledovala, jak jsou ve svém živlu. Navečer jsme se dostali domů stejným autem a oba pak svorně odmítli večeřet, protože by se do nich už nich nevešlo. Tak jo, zobli si jen léky, trochu se napili, uložila jsem je – a dobrou noc…