Bylo moc dobře, že měla ségra ten den stejně v plánu k našim jet. Zastihla jsem ji mobilem doma, ale už nachystanou na cestu. Tatínek ji bude mít za chvilku u sebe… Domluvily jsme se, že já ještě znovu zavolám do Domova, a ona už rychle jede. Vystřídáme se, aby tatínek nebyl žádný den sám, a kolem pohřbu si ho pak na několik dní vezmeme k sobě. Ještě jsme byly obě jako v mátohách, ale už jsme se rychle aspoň domluvily, že ona zařídí všechno kolem pohřbu, já napíšu parte a rozešlu ho těm, kdo mamku znali. Maminka měla malý adresář, který jsem si pro jistotu schovala, a teď se hodí.

          Zatelefonovala jsem pak podruhé do Domova. Sestra mi pověděla, co jí vypravovala noční pečovatelka. Prý nad ránem jako obvykle udělala kolečko po všech pokojích a všichni klidně leželi, většina spala, maminka měla pootevřené oči, ale tiše odpočívala. Pečovatelka se vrátila ke stolečku v předsíni. Za chvíli se jí zdálo, že slyší, jak někde klaply dveře. Zvedla se a zase klienty obešla, aby zjistila, jestli někdo vstal. Našla všechny ležet stejně jako před půl hodinou, jen mamka měla oči zavřené. A už nedýchala. Pečovatelce prý naskočila husí kůže: jako kdyby za sebou paní Hana zavřela nějaké imaginární dveře a odešla navždy.

          Sestra mě kromě toho upozornila, že mají nastavená pravidla, že mrtvého si pohřební služba po návštěvě lékaře odváží bez oblečení. Prý máme mamince něco vybrat a dovézt jim to. Najednou jsme si se ségrou uvědomily, že asi něco mělo být jinak a že si za to ale můžeme samy, protože jsme to s nikým neprobraly. Maminku chceme uložit do hrobu v rodišti tatínka, a tak jsme musely rychle najít a oslovit jinou pohřební službu, aby si ty dvě maminčino tělo mohly obratem předat. Kromě toho nám bylo hrozně líto, že jsme ji už nemohly vidět. Bývalo by nám bylo milé, kdyby zůstala aspoň několik hodin v Domově a mohly jsme se s ní rozloučit – byla bych tam určitě taky hned jela. Ale je nám jasné, že každý člověk to cítí jinak a že vedení Domova nemohlo vědět, co bychom si přály zrovna my dvě. Podřídily jsme se tomu, co se už stalo, ale řekly jsme si, že si to s tatínkem zařídíme jinak – aby to bylo podle jeho a našeho přání.

          S maminkou jsme se vlastně nevědomky rozloučily velmi nedávno, viděla jsem ji před čtyřmi dny a ségra před týdnem, to nám musí stačit a asi to tak mělo být. Teď bylo zapotřebí zařídit plno formalit na úřadech a domluvit podrobnosti ohledně pohřbu – netušily jsme předtím, co je kolem toho telefonování a obstarávání. Chci zmínit jednu trochu netradiční, ale smysluplnou věc, kterou jsme asi před pěti lety zažili při pohřbu našeho kamaráda, a teď jsme si na ni vzpomněli a udělali ji stejně. Napsali jsme do zápatí parte, že bychom byli rádi, kdyby hosté místo květinových darů přinesli nějaký finanční příspěvek, který bude darován Domovu jako poděkování za všechnu péči o naši maminku. Vyrobila jsem obyčejnou papírovou kasičku a položila pak vedle ní hromádku fotografií maminky pro ty, kdo by si nějakou chtěli vzít na památku. Nechali jsme uvázat jen tři věnce, za rodiny dcer a za všechna vnoučata a pravnoučata. Jen pro nás nejbližší „do ruky“ jsme na zahradě ostříhali, co právě kvetlo, přidali luční kopretiny a vznikly něžné malé kytičky. Nejmenší vnoučátka nastříhala doma papírová srdíčka a na hřbitově je pak nechala padat na babiččinu rakev…

Při sbírce na Domov se sešlo se opravdu hodně peněz a místo aby na hrobě zbytečně usychaly kytky, finanční příspěvek pomohl tam, kde to potřebují.