Už jsem se jednou zmiňovala, jak je prima mít nablízku „svépomocnou skupinu“ a setkávat se s lidmi, kteří prožívají podobné starosti, poslouchat na dané téma přednášky nebo se moct poradit s odborníky. Tomu, co doma řešíme ve stresu, slovní i fyzické výpady nemocných, o kterých si tu můžeme vypravovat a vylít si srdce, tomu všemu se najednou můžeme i zasmát nebo s ulehčením vyklopit i nejhorší zážitky a vědět, že budeme pochopeni. Pokaždé se na ten podvečer těším!

Minule jsme při přednášce otevřeli dvě témata, která se mě a mé ségry asi bezprostředně týkají a která jsme doposud odsouvaly. První z nich je, že bychom se už měly co nejdřív poohlédnout po nějakém Domově, kam bychom jednou mamku umístily, až už to opravdu nepůjde dál a nezvládneme ji. Druhou závažnou myšlenku popíšu příště, teď zkusím vyprávět o tom, jak jsme dlouho pátraly po vhodném Domovu. 

Nejdřív jsme se ségrou mnohokrát projížděly internet a poctivě si četly všechny oficiální informace i zkušenosti jednotlivců, abychom si udělaly obrázek, v jaké nabídce se vlastně budeme pohybovat. Žádný ucelený seznam jsme totiž nikde nenašly, bylo to opravdu zdlouhavé pátrání. 

Státní a soukromá zařízení se od sebe v mnohém liší, zejména po finanční stránce, ale jsou i další kritéria, jako je velikost zařízení, počet lůžek v pokojích, provozované aktivity, úroveň vybavení nebo vstřícnost při kontaktu s rodinami… A my jsme navíc musely přemýšlet i o tom, že nemáme jen mamku, ale i tatínka, který ji určitě nebude chtít opustit a v kritické chvíli se přestěhuje s ní. Přišlo nám to docela normální a pochopitelné. Až ve chvíli, kdy jsme začaly obtelefonovávat nejbližší Domovy, byly jsme překvapené, že nám bylo v několika zařízeních například řečeno, že maminku do pořadníku vezmou, ale tatínka určitě ne, protože nemá diagnostikovanou demenci a zdravého ho nepřijmou. To byl pro nás šok! Obráceně bychom to chápaly, ale co teď? Když jsme později našly zařízení, kde nám do telefonu řekli, že ano, přijali by oba rodiče, ať se přijedeme podívat, začaly jsme se radovat předčasně. Navštívily jsme překrásnou budovu s pohodlnými pokoji a velmi citlivě řešenou ochranou dementních klientů, ale vyčíslená cena za pobyt a veškerou péči byla pro nás astronomická! „Já to chápu,“ odpověděla sociální pracovnice na náš zděšený výraz. „Je to hodně peněz, ale věřte, že máme skoro stále plno.“  Posléze jsme našly jiný Domov, kde mají v přízemí oddělení „zvláštního režimu“ a v patře domov pro zdravé seniory. Mohli by tam tedy být oba, ale… Jednak tam nejsou jednolůžkové pokoje, takže taťka by bydlel s nějakým jiným dědečkem a mamka s jinou paní, která má taky demenci. Zvládli by to naši rodiče? Roztrhnout je – to by pro ně oba byla veliká rána. A mamka by to asi vůbec nepochopila! Taťka by si pro ni mohl chodit na společné procházky po oploceném parku, ale musel by zazvonit u zamčených dveří, sestra by mu ji přivedla a on by ji zas musel včas vracet zpět. Neuměly jsme si představit, co by to udělalo s jejich psychikou, ale přesto jsme si zažádaly o přihlášky, protože jsme do té doby nic lepšího nenašly. Asi po dvou měsících jsme objevily ještě jeden Domov, kde taky nebazírovali na tom, že oba rodiče musí mít demenci. Zase jsme se tam rozjely, ať to vidíme na vlastní oči. Připadaly jsme si už jako profesionálky, tak pečlivě jsme měly všechno nastudované, aby nám neuniklo nic, co by znamenalo nekvalitní péči: Pozorně jsme si už při příchodu objekt zvenku prohlížely, jestli je kolem domu živo a lidé se mohou volně pohybovat, jestli jsou tam lavičky, zvýšené záhony s květinami a zeleninou, stromy pro posezení ve stínu a pohodlné chodníky… Při vstupu jsme nasávaly vůni chodeb, zda není cítit moč a „staroba“, dívaly jsme se, kolik je mezi klienty personálu a jak se k nim chová, jestli potkáme rodinné příslušníky a uvidíme, že jsou v pohodě se svými blízkými nebo si povídají s pečovatelkami, nechaly jsme si ukázat jídelnu, aktivizační místnost, prostor fyzioterapeuta i pokoje klientů – a sledovaly jsme, jestli se při vstupu do pokoje klepe a dodržuje soukromí obyvatel, jestli je tam hezky uklizeno a jak jsou pokoje prostorné atd … Už jsme měly tu zkušenost, že když se nám někde bude líbit, určitě tam nebudou mít volná místa nebo to bude drahé. Tady bylo oboje, ale cena nebyla úplně přemrštěná, vzaly jsme si tedy zase přihlášky a jely zpátky. Celkem jsme tak rodiče přihlásily do tří zařízení. Vlastně to píšu špatně – „rodiče se tam přihlásili“, protože přihlášku musí podat člověk sám za sebe. Tatínek byl smířený a se zjevnou důvěrou v to, že to nepůjde tak rychle, je beze všeho podepsal. Jejich lékař vypsal všech šest dotazníků a řekl nám, že děláme dobře, protože vidí, že už to naši dlouho nezvládnou. Oříškem byla samozřejmě mamka. Byla ve střehu a jasně prohlásila, že ona nikdy nikam nepůjde. Co teď? Musely jsme ji trochu oklamat a vymyslely jsme si, že to jsou dotazníky pro přídavky na péči, podaly jí vždy jen tu druhou stranu a ona nakonec podepsala. Byl to podvod? Jo, byl, ale co jsme měly dělat? Uklidňovalo nás jen to, že kdysi, když byla ještě v pohodě, sama podala přihlášku do Domova pro seniory, „kdyby jednou nebyla schopná se o sebe postarat“. Jenže tohle zařízení ji teď nemůže přijmout, protože má Alzheimera a oni s touhle diagnózou neberou. A ona naopak nechápe, že se už opravdu o sebe postarat nedovade. Tak jsme vlastně tu její přihlášku jen posunuly do jiné kategorie Domovů. A kdo ví, jak dlouho budeme čekat, než se některý z nich ozve, že mají pro naše rodiče místo. Prozatím odhadem uvádějí čekací lhůtu asi 1 – 2 roky…