Celá naše rodina se na tuhle událost už dlouho těšila! Nejvíc ovšem náš tatínek – a nejmíň naše maminka. V poslední době se stále častěji na tohle téma narazilo a mamka se pokaždé divila, co že to máme za plány… „Ale beze mě!“, ozvala se občas nespokojeně a pokaždé nás tím rozesmála. „Mami, bez nevěsty se svatba nemůže dělat! A ty jsi taťkova jediná nevěsta,“ pomalu jsme ji připravovali (nebo možná spíš sami sebe) na ten velký den. Vrtěla hlavou a zjevně se jí to nezamlouvalo.

Jednou se mě zeptala: „Kolikpak už je našemu taťkovi let?“ Když jsem jí řekla, že mu už bylo osmdesát šest, nevěřícně vykulila oči. „Teda, ten už je starý! A mně je kolik?“ „Tobě bylo nedávno osmdesát“, říkám jí a ona na to: „To už asi brzo umřu, ne?“ Ale v očích jí trošku hrál úsměv, a tak jsme si začaly vypravovat, že už i já jsem babička a ona je tedy dokonce prababička a že určitě ještě jen tak neumře, to si ještě počká! Byla jsem šťastná, že jsem ji tentokrát nasměrovala správně a že se přitom tak trochu rozpustile rozesmála. Vytáhla jsem krabici se starými fotkami a našla několik jejich svatebních. Prohlížely jsme si je spolu a taťka právě vešel do dveří. „Podívej se, to je ten můj černovlasý kudrnatý kluk,“ zvedla mamka oči. „Nechceš mu nabarvit vlasy zase na černo?“, vybavila si najednou, že existuje něco jako barva na vlasy. Taťka se tomu zasmál a s díky to odmítl, že prý starším pánům šediny sluší. „To ti řekla některá tvoje milenka, co?“, pošťuchovala ho mamka vesele. Srdce mi nad nimi blaženě tlouklo – takhle se mi to líbí! Sedl si k nám a ještě dlouho jsme se probírali tou krabicí s dávnými fotografiemi.

A pak přišel ten den. Sjelo se mnoho lidí, bylo nás dohromady pětatřicet a všichni kromě rodičů se shromáždili po poledni do salónku restaurace blízko kostela, kde jsme objednali tu oslavu. Ségra a já jsme se snažily mít vše pod kontrolou. Před polednem jsme byly s našimi hosty, všechny jsme postupně vítaly a domluvily jsme se s taťkou, aby šli spolu po obědě klidně spát, že pak pro ně přijedeme a pomůžeme jim s oblečením, které na té svatbě mají mít na sobě. Mamka ten den neměla nic předem vědět, aby ji to nestresovalo. Jenže než jsme se z restaurace odtrhly (na odchodu jsme vždycky zas narazily na někoho, kdo právě přijel a chtěl nám říct aspoň pár slov), přijely jsme k našim opravdu jen tak tak. A doma v bytě byli už oba vzhůru. To by nevadilo, ale mamka měla na sobě své domácí oblečení a odmítala se převléknout. Probudila se do špatné nálady a nemohly jsme s ní pohnout. Čisté spodní prádlo, nové punčocháče, krásnou halenku a slavnostní kostýmek, položené na pohovce, prostě ignorovala. Prosily jsme ji, zlobily jsme se, taťka ji přemlouval… a čas neúprosně běžel. Před tolik lidí přece nemohla vstoupit do kostela ušmudlaná, neupravená nevěsta! Ségra rychle asistovala taťkovi a já bojovala s mamkou. Co se dá dělat – aspoň vrchní sukni a halenku jí musíme obléknout čistou! „Mírným násilím“ jsem z ní strhla tričko a zmuchlanou domácí sukni, zas jednou ji slyšel celý dům!… Utekla do ložnice, nechtěla mě pustit dovnitř – ale nakonec, po strkanicích a hádkách, jsem na ni dostala aspoň bílou halenku a kostýmek. Že se pod sukní krčily vytahané staré punčocháče, jsem už musela přehlédnout. A taky mi nedovolila, abych jí sáhla na vlasy a trochu ji učesala, takže se jí její šediny čepýřily na všechny strany, jako by byla Einstein v sukních. Měla v očích tak nenávistný pohled! Chvěla jsem se po tom boji bezmocí a zoufalstvím jako osika, klepaly se mi ruce a v duchu jsem se přemlouvala, aby mi bylo všechno jedno… V autě jsem jí chtěla pomoct nastoupit, ale sykla na mě: „Nedotýkej se mě!!!“ Ok, jak chceš…, pokoušela jsem se aspoň trošku uklidnit a mamka se celou cestu mračila jako bůh pomsty.

Když jsme zastavili u kostela, stáli už všichni lidé kolem dveří a čekali jen na nás. Mamka vystoupila, rozhlédla se – a tvář se jí rozzářila úsměvem. Vydala se neomylně k tomu nejdůležitějšímu, ke knězi, který stál ve dveřích chrámu. „Mami!!!“ Nevěsta totiž tak trochu zapomněla, že by měla mít vedle sebe svého ženicha, který už tak hbitě z auta vystoupit nedokázal, v ruce držel kytici pro svou nevěstu a svou opatrnou, pomalou chůzí jí nemohl stačit. Rozpačitě se zarazila a vracela se k němu zpátky. „Tak pojď už“, vybízela ho netrpělivě, aby byli co nejdřív mezi svatebními hosty. Hleděla jsem za ní a musela se usmát: kde je její naštvání, kde je její obvyklý postoj „tyhle mumraje nesnáším“? Teď si vychutnávala svou slávu a vypadala tak nadšeně!

Dál už šlo všechno dobře – mše byla krásná a hostina taky, hosté si užívali pohodový den a oslavenci vypadali ve víru veselí tak šťastně! Jejich velký den byl nezapomenutelný…