DEMENTIA.CZ

JE KRÁSNÉ JARO

Je krásné jaro a v Domově organizují jarní slavnost, spojenou se sázením květin do truhlíků a tvořením dekorací do oken i na chodby, a pozvali také rodiny klientů, aby se přidali. Je to ale ve všední den. Jsem ráda, že si můžu vzít volno a zajet tam – domluvila jsem se se ségrou a ona se tedy vypraví k našim nejen příští sobotu, ale i tuhle, když jsem tam měla být já. A za týden ohodnotí, co jsme vytvořili!

Číst dále

JAKO NA HOUPAČCE

Zlepšení maminčina stavu trvalo asi měsíc, pak se najednou zas zhoršila, a takhle se to ještě dvakrát zopakovalo. Chvíli líp, pak zase hůř. Ptala jsem se sestřičky, když začala být znovu apatická, jestli jí přidali nebo odebrali nějaké léky, ale ne, léky za to nemohly. Ukázala mi i maminčinu zdravotní dokumentaci a mluvila jsem s lékařkou, Alzheimer se takhle prostě projevuje. Našla jsem ji po měsíci zas nevnímající a jako by spící, bylo těžké do ní vpravit několik lžiček tekuté stravy, jen se trochu napila a nic víc nechtěla. Mluvila jsem na ni, zpívala jí, dávala jí do ruky různé předměty – jablíčko ze stolu, nebo jsem si sundala korále, nebo jsem jí podala malou postavičku dřevěného andílka. Nic z toho ani neudržela v ruce, ale přidržovala jsem ty věci, aby jí zůstaly v dlaních a posloužily aspoň jako relaxační masáž. Nevím, co z toho vnímala, ale to je jedno. Nedá se to zřejmě zjistit, snažíme se na ni nějak působit a věnovat se jí, protože co kdyby o tom věděla, jen nedovedla reagovat?

Číst dále

A ZAS JE TROŠKU LÍP

Asi měsíc po Vánocích bylo mamce zase líp, a to znatelně. Zpívali jsme si s tatínkem odpoledne chvíli lidové písničky a maminka se najednou přidávala – ne doopravdy nahlas, ale artikulovala ústy správná slova a usmívala se u toho. Měla jsem z toho takovou radost! Nebo po obědě – vedly jsme ji s paní pečovatelkou do pokoje a na otázku, jestli si chce předtím dojít na WC, řekla, že ano. Už to samo bylo překvapující, látkovou výměnu si už totiž v posledních měsících skoro neuvědomovala. Dovedly jsme ji tedy na záchod, ale vůbec jí nešlo couvání k míse, tak jsme jí pomáhaly, a jak jsme ji vzaly v podpaží, asi to trochu zabolelo a ona to okamžitě komentovala: “vy mě chcete zabít!” – ale s jasnou nadsázkou. Nakonec všechno dobře dopadlo a uložily jsme ji, aby si mohla zdřímnout.

Číst dále

KONZULTACE S LÉKAŘI

V dobrém zařízení by mělo být samozřejmostí, že se rodina může setkat i s lékaři a dovědět se, co se s jejich nemocným děje. Tolik let byli jeho nejbližší současně jeho pečovateli a ošetřovateli, věděli o všem, co ho trápí,  poznali i beze slov, když ho něco bolelo, žili s ním jeho život. Vím, jak je těžké, když se najednou cítíte odstřiženi. Vaše myšlení je za ty roky už tak naprogramované, že se všechno točí kolem něj a soustředí se na to, abyste na nic nezapomněli a nemocnému aby nic nechybělo. A najednou se sice smíříte s tím, že v Domově bude mít lepší péči a soustavnou profesionální podporu, ale přece jen chcete vědět, jak mu tam je, nebo taky sdělit, jaké s ním máte zkušenosti a co byste personálu chtěli poradit a vysvětlit, než nemocného sám dobře pozná. Při příjmu do zařízení se na to snad všude ptají a všechno si zapisují do dokumentace, aby k tomu měli i ostatní přístup, nebo někde dokonce existuje tabulka, aby se nezapomnělo na nejzákladnější otázky, na které může dát odpověď jen rodina. Po několika měsících se ale stáváte spíš jen přihlížejícími, v Domově už o nemocném vědí víc než vy, jsou s ním 24 hodin denně. Ale je normální, že stále chcete vědět, jak mu teď je a jak je léčen.

Číst dále

POŘÁD VĚTŠÍ PROBLÉMY S POHYBLIVOSTÍ

I při nejlepší snaze a péči se maminčina pohyblivost pořád zhoršuje. Nedovede si sáhnout na tvář nebo uhladit vlasy. Musíme být pozorní a všimnout si, že ji pramínek vlasů šimrá v obličeji a ona ho nemůže najít, nebo že jí slzí oči a nedovede si je utřít. Pořád musí být někdo nablízku. Velkým problémem začíná být, že se neudrží v křesle. Nějak to zřejmě souvisí s jejíma nohama, jak je jí nepohodlné, když visí dolů, i když se může chodidly opřít o stupačky. Stále je natahuje dopředu, neklidně se kroutí a celé tělo se jí sesouvá ze sedáku dolů. Znamená to, že jsou pečovatelky pořád ve střehu a za jediné odpoledne ji i desetkrát vytahují zpátky do sedu. Musí být vždycky dvě, jedna to nezvládne. Našli jsme ale dobrou pomůcku, fixační popruhy. Zapnou se zezadu na konstrukci křesla (nebo i na klasické židli za opěradlo) a sedícího člověka drží v poloze vsedě jedním pásem okolo pasu a volitelně také druhým pásem zespoda mezi stehny nahoru k prvnímu pásu. Pásy jsou měkké, nikde neškrtí, je to dobrá věc.

Číst dále

NAŠE DOPROVÁZENÍ A PÉČE V POSTUPUJÍCÍ DEMENCI

Mám ještě živě v paměti, jakou měla mamka radost, když přišly do Domova děti ze základní školy a přednesly klientům svůj písničkový program. Nebo jak se na podzim moc snažila zvládnout některé disciplíny jejich sportovního odpoledne – mám schovanou fotku, jak hází míčkem na plechovky nebo do velkého proutěného koše. Nad postelí na poličce je postavený hezký obrázek barevného srdíčka, klienti je malovali společně s dětmi ze školky. A jiná fotka mi připomíná, jak všichni jeli na výlet, chodící i vozíčkáři, přijel pro ně autobus a prožili krásné odpoledne. Nebo když jsem přijela, jak se těšila z domácího koláče a ráda si prohlížela staré fotky v albech. Někdy jsem jí vytočila telefonní číslo její kamarádky, mamka sice jen poslouchala nebo po mně zopakovala věty, které jsem jí napovídala, ale měla z toho radost. Je to jen pár měsíců, ale už by nic z toho nezvládla. Nemoc ji zcela ochromila.

Číst dále

O blogu

Píšeme otevřeně o demenci a péči. V našich článcích najdete každodenní realitu, inspiraci i potřebné informace.

Nejnovější příspěvky

Archivy

Rubriky

Přihlášení