DEMENTIA.CZ

KDO UPEKL TU BÁBOVKU – JÁ NEBO TY?

Alzheimer se den za dnem nenasytně prokousával maminčiným mozkem a zanechával za sebou spoušť. Sice jsme neviděli dovnitř, ale navenek s ní bylo dorozumívání pořád horší. Tatínka to postihlo samozřejmě nejvíc. Vždycky se jí podřizoval a bylo hrozně těžké na tom něco měnit. Poslouchal ji i teď, jen se už někdy odvážil potají udělat něco po svém, ale to byly střípky. Najednou nesměly být v jejich bytě zavřené dveře – co kdybychom si tam o něčem povídali? Nic se nesmělo říct šeptem – všechno musela vědět, chodila nám v pátách. Taťka nás dřív občas doprovázel dolů před dům nebo i na nádraží – to mu teď zakazovala. Byla tak paranoidní! Tak strašně se bála, že se budeme bavit o ní… Myslím, že to o sobě věděla, nebo aspoň tušila, že už nefunguje, jak má, ale ani za nic by to nepřiznala.

Číst dále

NENÍ DOKTOR JAKO DOKTOR …

Maminka začala chodit na psychiatrii. I když jsme z toho měly radost, musely zároveň vypořádat s tísnivým pocitem, že kujeme pikle za jejími zády a šly jsme ji vlastně udat! Nebylo to pro nás vůbec snadné se s tím vyrovnat, a ke všemu jsme do toho musely zapojit i tatínka – něco nepředstavitelného! Už když jsem mu telefonovala, abych se zeptala, jak se jmenuje jejich pan doktor, byla z toho anabáze: když totiž u nich zazvoní telefon, mamka vždycky letí jako první, aby ho zvedla ona a dirigovala celý rozhovor. Když se to náhodou povede taťkovi, přitiskne se maminka ke sluchátku, aby i ona slyšela každičké slovo. Na zvonění telefonu má speciálně vycvičený sluch, a tak téměř není šance mluvit jen s taťkou. Přesně tak to dopadlo, když jsem chtěla vědět jméno jejich doktora – aby mi ho mohl říct, nenápadně ho pomaličku hláskoval, aby mamka nepochopila, co to povídá. Zkusila jsem zavolat ještě pozdě večer, ale zase jsem měla smůlu, uslyšela to… Vytrhla mu telefon z ruky a já slyšela, jak křičí: „vyhodím ti ho z okna, jestli ještě jednou budeš mluvit s naší dcerou beze mě!“, a jak on se omlouvá „ale to ona mi volala, nemůžu za to!“ Klap, hovor byl přerušen. Že je to šílené? Ano, ale pravdivé.

Číst dále

DOBRODRUŽNÁ CESTA NA PRVNÍ VYŠETŘENÍ NA PSYCHIATRII

To, co bych dnes nazvala varovnými signály, jsme zpočátku brali jako stále častější faux pas a pořád ještě jsme se jen divili a nic nedělali – zdálo se to tak neuvěřitelné! Když jsme jednou s rodiči chtěli zajít do pizzerie na oběd, nahlas místo okomentovala slovy „tady to ale smrdí!“ (nebyla to pravda), a nezbývalo nám než se omluvit a vycouvat. V autobusu bezostyšně nahlas kritizovala objemnější spolucestující a nepodařilo se mi ji zastavit. Co se v takové chvíli dá dělat? Je to prostě trapas… A když jsem u nich doma našla ve skříňce uklizené hrnky zahnědlé od kávy a talíře mastné od polévky, a protože jsem je potřebovala použít, chtěla jsem je umýt, byl z toho takový oheň na střeše, že jsem si jen přála okamžitě zmizet někam hodně daleko! „Běž si domů umývat svoje nádobí, nech nás na pokoji, já nejsem žádná špindíra! Nechci tě tady!“, křičela na mě a zoufalství jí hledělo z očí. Jak ráda bych jí vyhověla! Jenže tam nebyla sama, nemohla jsem jen tak prásknout dveřmi, to by zas byl nešťastný taťka. Ach jo… Musela jsem aspoň trochu urovnat situaci, zklidnit emoce, ale stejně se ode mě večer při loučení otočila zády. Začala jsem tušit, že když jsou doma sami, tatínek s ní asi občas prožívá hodně krušné chvíle.

Číst dále

JAK NÁM ZAČALO SVÍTAT A ČÍM TO S HANOU ZAČALO

Trvalo to jen dalších deset let, než jsme to zaregistrovali. Jako první to musel zpozorovat náš tatínek, že se jeho Hana najednou mění. A jak ho znám, dlouho to tajil. Nebydlíme ve stejném městě jako oni, a tak se obvyklé krátké návštěvy u rodičů odvíjely vždycky podobně. Maminka byla v naší rodině odjakživa generál a vůdce smečky, který nedopustí, aby se mu někdo vzepřel, a každý odlišný vlastní názor byl vždycky bez milosti smeten ze stolu. Naučila nás zkrátit u nich návštěvy na minimum, abychom je přežili bez větší psychické újmy. To, že tam „nejsme doma“, jakmile si založíme vlastní rodinu, nám objasnila hned zkraje, ještě než jsme jim stačili pořídit vnoučata, a ani s léty se na tom moc nezměnilo. Kdykoliv jsem se tam chystala, protrpěla jsem si bolesti břicha a obavy, co mě zas čeká, jak mě bude lustrovat a co všechno v jejích očích dělám špatně. Nepamatuju si, že by mě někdy při přivítání objala, jen ostražitě natáhla k pozdravu ruku, a i v mých padesáti letech pořád hledala, co by zkritizovala a v čem by mě mohla napomenout. To pak člověk po pár hodinách hledá způsob, jak se zase rychle rozloučit.

Číst dále

ALZHEIMER K NÁM PŘIŠEL NEČEKÁN – NEZVÁN, DOMÁCNOST OBRÁTIL NARUBY!

Tohohle nezvaného hosta už zažil klepat na dveře nejeden z nás. A neotevřít mu bohužel nelze. Je neodbytný a když si někoho vybere, tak už se nenechá odehnat. Nezbývá než se smířit s tím, že se stal dalším členem rodiny a bude vyžadovat pořád větší pozornost. To není žádná optimistická představa, co? Stalo se to i nám – a vnutil se k nám poprvé už před 30 lety! Řekli byste, že už s ním jsme za tak dlouhou dobu sžití a nic nás nemůže překvapit, ale opak je pravdou, na některé věci si nezvyknete nikdy…

Číst dále

O blogu

Píšeme otevřeně o demenci a péči. V našich článcích najdete každodenní realitu, inspiraci i potřebné informace.

Nejnovější příspěvky

Archivy

Rubriky

Přihlášení