DEMENTIA.CZ

PŘÍBĚH NAŠÍ MAMINKY JE U KONCE

Příběh naší maminky je u konce, zbývá zmínit, co se stalo s tatínkem – byli přece „jedno tělo a jedna duše“. Když jsem v některých článcích popisovala, jak se taťka cítí a s čím má potíže, vypadalo to skoro jako kdyby i on na sobě začínal vnímat první příznaky demence. Zapomínal, popletl zdánlivě samozřejmé věci, ztrácel přehled o své rodině a už si nepamatoval, kolik má vnoučat nebo jak dlouho asi už žije v Domově. „To už je let…“, konstatoval neurčitě. Pořád hůř chodil a byl stále křehčí a víc unavený. Zvykl si jít si lehnout dopoledne i odpoledne a už jsme pro něj uvažovali o chodítku.

Číst dále

SCHOVANÝ DOPIS

V jedné ze starých dřevěných škatulek, které měla maminka porůznu poschovávané a ukryla si do nich svá tajemství, jsem objevila dopis. Není vzácný tím, že by byl až tak starý, ale při jeho čtení mi naskočila husí kůže. Je podobný jako lísteček, o které jsem psala někdy zpočátku, ale tohle je celkem obšírný dopis, plný nejistoty, zmatku a smutku mojí babičky, když jednou byla asi dva měsíce u své dcery Hany, kterou už ale vůbec nepoznávala a cítila se ztracená a odložená u cizích lidí. Vlastně mi to nejde na rozum, že ani za tak dlouhou dobu se jí už nevrátila při pohledu dceru vzpomínka na to, že je to někdo hodně blízký, koho zná. Nezvykla si u ní doma, pořád se jí stýskalo. A tak jednou napsala tenhle dopis, který si moje mamka pečlivě uschovala, a jistě ji dojímalo i bolelo, že se z mysli své maminky definitivně ztratila:

Číst dále

14. KOMNATA

Jak jsem psala minule, mamka je tu s námi dál, i když jinak. Nejde na ni nemyslet. Její duše je konečně vysvobozená z nemocného těla a zjevně je nám pořád nablízku. A potkáváme se s ní i skrze její věci, které po ní teď definitivně uklízíme a některé si schováváme na památku, nebo prostřednictvím lidí, kteří se s námi zastavují a chtějí s námi o mamce mluvit. Ty věci i ti lidé před námi otvírají její 14. komnatu. 14. komnata je totiž pro nás všechno to hezké a milé a překvapivé, co jsme o ní často ani nevěděli, a teď se to před námi prostírá.

Číst dále

ZŮSTÁVÁ TADY S NÁMI…

Den za dnem a týden za týdnem ubíhají stále stejně, ale pro nás se na chvíli čas jakoby zastavil nebo se dokonce zvláštně vrací zpátky. To, co jsme prožili, musíme teprve zpětně nějak vstřebat. Cítím to tak, jako bych ty náročné předchozí dny byla „na klíček“ a všechno jsem dělala tak, jak se má, ale nestačila jsem to přitom vnitřně prožívat. Sestavovala jsem parte jak nejlíp jsem uměla, sháněla smuteční oblečení, byly jsme se ségrou oporou tatínkovi, pekly a pak se staraly o smuteční hosty, jednaly s úřady i s hrobníkem, za sebe ale musím říct, že jsem měla city jaksi zmrazené – nevím, jak to jinak popsat. Teprve v dalších dnech mi všechno znovu ožívalo a probouzely se mi emoce, zvláštní pocit ze ztráty, smutek, ale i ulehčení, a měla jsem mamku pořád v hlavě. Úmyslně píšu v hlavě, protože v srdci si ji nesu stále, ale tehdy mi vířily hlavou myšlenky, které měly jedno společné: naši maminku. A trvalo to dost dlouho, než se usadily a zklidnily.  

Číst dále

DŘÍVE VYSLOVENÉ PŘÁNÍ

Ještě jsme se několikrát se ségrou vracely k tomu, že jsme mamku přece jen chtěly po její smrti naposled vidět, pohladit, možná i samy obléknout…, jak bychom to určitě udělaly, kdyby umřela doma. Mluvily jsme o tom i s vedením Domova a rozumíme tomu, že někdo by to naopak určitě nechtěl a je šťastný, že to za něj zajistí někdo jiný, i když měl zemřelého velmi rád. A teprve teď, při tom přemýšlení a povídání s přáteli jsme se dověděly, že existuje dokument, který se jmenuje „Dříve vyslovené přání“. Pro ty, kdo jako my o něm neměli tušení, ho trochu vysvětlím:

Číst dále

LOUČENÍ…

Bylo moc dobře, že měla ségra ten den stejně v plánu k našim jet. Zastihla jsem ji mobilem doma, ale už nachystanou na cestu. Tatínek ji bude mít za chvilku u sebe… Domluvily jsme se, že já ještě znovu zavolám do Domova, a ona už rychle jede. Vystřídáme se, aby tatínek nebyl žádný den sám, a kolem pohřbu si ho pak na několik dní vezmeme k sobě. Ještě jsme byly obě jako v mátohách, ale už jsme se rychle aspoň domluvily, že ona zařídí všechno kolem pohřbu, já napíšu parte a rozešlu ho těm, kdo mamku znali. Maminka měla malý adresář, který jsem si pro jistotu schovala, a teď se hodí.

Číst dále

O blogu

Píšeme otevřeně o demenci a péči. V našich článcích najdete každodenní realitu, inspiraci i potřebné informace.

Nejnovější příspěvky

Archivy

Rubriky

Přihlášení