Jak jsem psala minule, mamka je tu s námi dál, i když jinak. Nejde na ni nemyslet. Její duše je konečně vysvobozená z nemocného těla a zjevně je nám pořád nablízku. A potkáváme se s ní i skrze její věci, které po ní teď definitivně uklízíme a některé si schováváme na památku, nebo prostřednictvím lidí, kteří se s námi zastavují a chtějí s námi o mamce mluvit. Ty věci i ti lidé před námi otvírají její 14. komnatu. 14. komnata je totiž pro nás všechno to hezké a milé a překvapivé, co jsme o ní často ani nevěděli, a teď se to před námi prostírá.

          V bytě rodičů, který jsme pronajali, zůstala jedna zamčená místnost, do které jsme tehdy nashromáždili všechno, co se nám zdálo, že by naši ještě mohli potřebovat, nebo to bylo hodně osobní a nebyl čas se tím zabývat. Naši nájemníci se shodou okolností právě stěhovali do vlastního bytu a my ségry jsme měly krátce po pohřbu možnost v klidu si všechno v tom pokoji prohlédnout a přetřídit. Trochu jsme nad tím uvažovaly, jestli je zrovna teď správná doba… Mám známou, která maminčin pokoj nedokázala vyklidit ani po třech letech a jen tam utírala prach, ale řekly jsme si, že správná doba asi nebude nikdy a že to chceme udělat teď, abychom se k té nelehké práci nemusely vracet až tehdy, když budou všechny emoce usazené – a jen bychom je zase probudily. Takže jdeme na to!

          Maminka byla v mnohém stejná jako jiní staří lidé, takže dárky, které v posledních letech dostávala, jen zastrčila do skříně nebo dokonce nechala zabalené ve vánočním papíru a nikdy nepoužila. Ale pečlivý tatínek skoro u všeho nechal zastrčený lísteček s datumem a jménem dárce – bylo milé se tím teď procházet… To ale nebylo nic překvapivého. Pozoruhodné nálezy jsme objevily ve starých krabičkách od mýdlových souprav, kdysi tak oblíbených dárků. Mýdla už tam nebyla, ale našly jsme „poklady“, které nás teď ujišťují, že nás naše maminka pod svou tvrdou skořápkou milovala a schovávala si „relikvie“, o kterých jsme už ani nevěděly. Kdo z vás, kteří jste v mém věku, by si nepamatoval, jak jsme maminkám ve škole vyráběly korále z těstovinových hvězdiček lehce opražených na pánvičce, aby měly zlatavou barvu! Vzpomínáte na náramky a korále z různě nastříhaných bužírek všech možných barev? Nebo na baculatá mýdla omotaná barevným lýkem, s malým ouškem, takže z toho byl voňavý košíček? Vyráběly jsme maličké taštičky z prázdných plastových tub od pasty na zuby, jehelníčky ze starých ponožek, které už nešly znovu zalátat, háčkovaly jsme malé dečky na stůl nebo jsme spoustou malých korálků obšívaly miniaturní látkové peněženky… To všechno si maminka schovávala a my jsme se nad tím teď rozplývaly a nestačily se divit, že si to doopravdy schovala. Ale nejen to. Našla jsem krabičku ze starých pohlednic, sešitou bavlnkami, a v ní dávné dopisy, které mé mamince psala její maminka, ale taky zamilované dopisy obou mých rodičů před jejich svatbou… Mamka nám těmihle „vzkazy z minulosti“ otevřela svůj svět, o kterém jsme neměly ani páru. Svět, který už neznáme, který je dávno pryč, zaniklý a zapomenutý. Kdy by například dnes uvěřil, že se ti dva mladí těšili, až si dají o svatbě svou první pusu?

          Mamka se nám začala proměňovat i vyprávěním lidí, které jsme my znaly jen zběžně nebo skoro vůbec, ale pro ně to byli blízcí přátelé. Byla jsem zaskočená a překvapená, jak moc ji měli rádi, jak pro ně byla důležitá. Vyprávěli mi své příběhy, jak jim zachránila vztah nebo nasměrovala jejich život, a plakali pro ni. A já jim byla za ta vyprávění vděčná, protože se mi ukazovala „druhá strana její mince“, její druhá tvář, která byla tak citlivá, pozorná a přátelská, jak jsem ji vůbec neznala.

          Ta 14. komnata je pro nás moc důležitá a přála bych všem, aby mohli z poschovávaných věcí i z vyprávění jiných číst o svém milovaném blízkém tak hezké příběhy, které dotvoří mozaiku života toho, kdo jim odešel…