Benešov 22.5.2019
Středeční běh lesoparkem Zámku Konopiště je věnován paní Hedvice
Pro běhání můžeme mít nejrůznější důvody. Většina lidí běhá pro zdraví, dobrý pocit, nebo aby se odreagovali. Někteří se chopí příležitosti a rozhodnou se dodat svému běhu jakýsi přesah – aby už nesportovali jen pro sebe, ale svým způsobem i pro druhé. Je z čeho vybírat: máme tu nespočet „běhů za“ i „běhů proti.“ Jednou z takových příležitostí je charitativní Běh proti demenci, pořádaný organizací Dementia. Svou účastí pomůžete této vzdělávací a osvětové společnosti v jejím úsilí o nové vnímání syndromu demence i o dosažení změn v přístupu k lidem, které postihla.
Tato poslední věta je sice pravdivá, někomu by však mohla znít příliš frázovitě. Běžecké akce, k jejichž úspěchu a užitečnosti nám pomáháte, mají však i osobnější a jasnější motto. Vždyť cílem našeho snažení jsou nakonec zcela konkrétní lidé, kteří žijí své životy a vedou svůj vyčerpávající zápas.
Kdokoli z vás se tedy rozhodne vyběhnout s námi, od středy 22.5. nepoběží jen „proti“ demenci, ale i „za“ určitého, skutečného člověka, který se buď právě v těchto dnech potýká se zákeřnou nemocí, nebo už svůj boj dobojoval. Jméno patrona běhu se vždy dozvíte s předstihem. Na stránkách Dementie i na místě události si budete moci přečíst něco o jeho či jejím životě a podívat se na fotografie z mládí i pozdějších let. Někdy se možná naskytne příležitost promluvit si i s rodinnými příslušníky. V den běhu se pak u startu závodu objeví tabule – zveme každého z vás, aby na ni dopsal jména svých vlastních blízkých, jimž by měl běh být rovněž věnován.
A proč to vůbec děláme? Protože běh je v první řadě zápas se sebou samým, se svým tělem i vůlí, a zároveň snaha o nalezení cesty. A zápolení s nemocí není ničím jiným. Můžeme alespoň symbolicky sdílet útrapy každodenního vyčerpávajícího boje těch, kdo vzdorují demenci a na chvíli je provázet po jejich životní cestě.

Středeční běh lesoparkem zámku Konopiště je věnován paní Hedvice, která v dubnových dnech tohoto roku nemoci po dlouhém, urputném zápase podlehla. Její dcera o ní vypráví:
Naše babička Hedvika se narodila v roce 1935. Vystudovala obor zdravotní sestra a první roky po maturitě pracovala v nemocnici na chirurgii. Ve dvaceti letech se vdala a po dvou letech se jí narodila první dcera. Zůstala s ní doma, postupně se narodila druhá a pak i třetí dcera a ona s nimi byla doma celých dvacet let. Když už chodila i nejmladší dcera do školy, vrátila se Hedvika do práce – jako zdravotní sestra na poliklinice. Do důchodu šla tehdy už v 55 letech, jezdila pak se zájezdy jako tlumočnice a učila němčinu, ale po několika letech si našla jinou užitečnou činnost, při které mohla pomáhat druhým: Založila seniorklub a vedla jej pravidelně jednou za měsíc po 17 let. Ke konci však už měla s organizací programů velké problémy – Alzheimer již konal své dílo a ona se musela smířit s tím, že ji nahradil někdo jiný a zůstávala už jen sedět u stolu s ostatními. Statečně s nemocí, za velké podpory svého manžela, bojovala celých deset let, posledních 10 měsíců v Domově se zvláštním režimem. Zemřela letos o Velikonocích…